Pluj tiše, pluj hluboko

Pominu-li nepřekonatelný Das Boot Wolfganga Petersena, pak patří film Pluj tiše, pluj hluboko k tomu nejlepšímu, co bylo o ponorkách ve válce natočeno. Je samozřejmě nutno vzít v potaz věk filmu a tedy i technické a trikové možnosti jeho tvůrců. A právě před triky musím smeknout klobouk. Filmů o ponorkách vzniklo relativně dost, zřejmě je to vděčné divácké téma. Přesto si myslím, že někteří tvůrci zpracovávající podobné téma o pár desetiletí později nedokázali i se svými počítačovými vymoženostmi navodit tak realistickou atmosféru, jaká byla k vidění zde. Skvělé je i to staré herectví, kdy se chlap vždy choval jako chlap, byl čestný, přímý a ochotný podat kdykoliv v nouzi pomocnou ruku. Kdeže ty doby jsou, kam jsme to dospěli? Vždyť dnes jsou podrazáci a intrikáni jaksi povinně předepisováni do každého kolektivu už přímo scénáristou. A je-li to absolutně uzavřený kolektiv osádky ponorky, pak je to skvělé. Je to scestné, nebo jsem já divný? Pro mě jednoznačně bezchybný film, kterému nemám co vytknou, a proto jej vřele doporučuji.

Námořní kapitán dostává šanci pomstít se japonskému nepříteli za svoji posádku o kterou přišel za druhé světové války v Pacifiku. Před realizací svého plánu získává členy a důvěru nové posádky nekonečným nácvikem časových limtů bojeschopnosti torpedoborce i velitelským uměním a předvídavostí o záměrech nepřítele. Jedná se o starší černobílý film, který svým zpracováním i napětím zcela uspokojí dnešní požadavky válečného dramatu.