Plyn aneb Bylo nutné svět zničit, aby mohl být zachráněn

Ve vlastní autobiografii Roger Corman coby hlavní motiv své režijní tvorby vyzdvihuje nonkonformní hrdiny, kteří se bouří proti společnosti a autoritám. Ponechme stranou otázku, zda si tuto vágní rovinu zpětně dosazuje ovíněn uznáním ze strany evropských filmových kritiků a mladých amerických filmových intelektuálů, kterého se mu dostalo v šedesátých letech, nebo se snaží vydávat za přednost letité komerčně motivované vytěžování témat oslovujících mládež, hlavní cílovou skupinu brakových produkcí. Faktem zůstává, že v druhé polovině dekády natočil několik filmů, které jako žádné jiné držely prst na tepu doby. Průkopnický hit Divocí andělé (The Wild Angels, 1966), který zahájil módu motorkářských filmů, a celovečerní LSD úlet Trip (The Trip, 1967) silně rezonovaly s dobovou kontrakulturou. Zatímco Cormanovi žáci Peter Fonda, Dennis Hopper a Jack Nicholson přetavili zkušenosti nabyté na jmenovaných filmech do nejikoničtějšího hitu své doby, Bezstarostné jízdy (Easy Rider, 1969), kterou měl původně Corman produkovat, on sám éru volné lásky a protestů mládeže proti establishmentu završil ultimativním hippie bijákem. Bláznivá road movie, uvozená únikem bojového plynu, který zabíjí všechny lidi nad pětadvacet, vine svou cestu nazdařbůh kolem groteskních reliktů starého světa. Nevídaně obrazoborecká satira stejně radikálně a volnomyšlenkářsky jako ke konfliktu generací, společenským zřízením a americkým svátostem přistupuje také k zákonitostem filmového jazyka. Namísto konvenčního konzistentního vyprávění má Plyn spíše podobu mnohovrstevnaté metatextové sítě spletené z dadaistických asociací, nonsensu, agitační symboliky a recyklace popkultury. Podobně pak formální zpracování v souladu s absurdně vyšinutým světem, který zachycuje, se noří do zběsilých jumpcutů, asociativních střihů a experimentálních stylových postupů. Jiří Flígl Letní filmová škola Uherské Hradiště 2016