Nový život

Svůj druhý celovečerní hraný film pojal Philippe Grandrieux jako nejasný a drsný příběh z východoevropské metropole, kterou obrazově reprezentují betonová sídliště, potemnělé exteriéry a nesmlouvavé tváře místních gangsterů. Mladý neukotvený Američan Seymour se v bulharské Sofii, kterou Grandrieux přesně nepojmenovává, ale líčí ji jako město bez zákona, plné korupce a hladu, seznámí s prostitutkou. Cítí k ní zvláštní přitažlivost, a protože ji nechce ztratit, musí se střetnout s místními mafiány, kteří řídí byznys s erotickými službami. Francouzský režisér nikdy příliš nespoléhal na slova, v Novém životě však staví už takřka jen na obrazovém sdělení. Předvádí divákům balet těl v prostoru, intenzivní práci ruční kamery, sleduje nervní pohyb lidí i zvířat a používá také zrychlené záběry. Jak si správně všiml Adrian Martin v eseji pro server Kino Eye, tento film se namísto komunikace řízené rozumem zaobírá mnoha věcmi vymykajícími se běžnému racionálnímu chápání. Využívá sny, fantazie, delirické stavy a zmatek, jenž hlavního hrdinu pohltí, jakmile se střetne s logikou mafie. Některé motivy (femme fatale, gangsteři a ztracené existence) a záběry pojí Nový život s filmem noir, stylově se nicméně Grandrieuxovo dílo odlišuje. Ve svém průběhu směřuje čím dál víc od příběhu k experimentálnímu toku obrazů, k pokusu o filozofický průzkum zla uměleckými prostředky. Leitmotiv Nového života představují bezeslovné taneční kreace a také tváře a těla vynořující se ze tmy, která si je zase bere zpět. V závěrečné třetině se snímek překlopí i do inverzní černobílé sekvence. Film si našel své vyhraněné zastánce i tvrdé kritiky, nejen ve Francii. Jeho fanoušci tvrdí, že představuje výspu progresivní kinematografie nultých let 21. století a Philippe Grandrieux pro současný (francouzský) film znamená totéž, co Jean Epstein v meziválečné době nebo Philippe Garrel v 70. a 80. letech. Pavel Sladký Letní filmová škola Uherské Hradiště 2017