Innisfree

Již v úvodu se dovídáme, že obsahem filmu jsou „viděné a slyšené věci v městečku Innisfree mezi 5. zářím a 10. říjnem 1988“. Jinými slovy nás čeká výtah ze 45 hodin obrazového a 150 hodin zvukového záznamu, jenž vytváří svědectví o prostoru, o němž psal slavný irský poeta William Butler Yeats a kde John Ford natočil v roce 1951 oscarovou romantickou tragikomedii Tichý muž. Yeatsova báseň Jezerní ostrov Innisfree dobře vystihuje místní atmosféru: „Já zvednu se a půjdu, půjdu hned k Innisfree, tam z haluzí a hlíny chýši si postavím, abych byl sám jen s úlem, políčkem fazolí a se včelím rojem bzučavým. Tam najdu trochu míru, kane mír po kapkách, při cvrččím zpěvu kane závojem jitra lék. Tam třpytí se i půlnoc, v polednách září nach a večer má křídla konopek. Já zvednu se a půjdu, vždyť ve dne, za noci z jezerních břehů slyším pleskot vod slabounce. Na šedé dlažbě stojím, na prašné silnici a ten zvuk mě bere za srdce.“ (Překlad Jiří Valja) José Luis Guerín ovšem nenatočil tradiční dokument o vzniku filmu. Místo toho dosáhl úrovně skutečné obrazové eseje se znaky etnologického dokumentu. Zabývá se tu hlavně dvěma liniemi – vztahem skutečnosti a mýtu a portrétem irské reality. Zpočátku se v Innisfree prolíná Fordův film a soudobá každodennost, volně sledujeme osudy několika přímých účastníků natáčení Tichého muže. Postupně se tato linka vytrácí a přenechává místo obecnějším tématům, která jsou vetknuta do obrazu filmového mýtu. Autentické výpovědi svědků a řada detailů o Tichém muži nás vede k poznání uzavřené komunity lidí žijících dle vlastních pravidel a zachovávajících zcela „nemoderní“ obyčeje. Další významotvornou rovinu tvoří pomyslný dialog mezi Guerínem a jeho milovaným režisérem Fordem. Ten zprostředkovává řada emočně neobvykle silných scén, např. výjev nádraží se zvukem z Fordova filmu. Nicméně Guerínův nejednoznačný snímek je tak povedený, že u každého diváka dokáže vytvořit vlastní představu o světě, jenž díky němu navštívil. David Čeněk Letní filmová škola Uherské Hradiště 2017