Poločas štěstí

Hodně nostalgický film o proměnách pražského Žižkova a jeho obyvatel. Svým pojetím byl asi předem odsouzen k tomu, že v kinech příliš nezaujal. Je to snímek spíš pro klubovou scénu. Přesto asi i ten koho nechytne děj ocení výborné herecké výkony Jiřího Adamíry a Josefa Vinkláře v hlavních rolích a také Hany Maciuchové v pro ni trochu netypické herecké poloze (Monika).

Sice jsem viděl film celý, ale místy s rychloposuvem, protože jsem marně hledal nějakou dějovou linii, které bych se chytil. Nenašel jsem nic a dobří herci nestačili na nic neříkající scénář. 110920118747/8930\\\\\\\\\\\\\\\\\\Souhlas s mým předchozím přes dva roky starým komentem. Opravdu se není čeho chytit. Ano, herci by si alespoň něco za své výkony zasloužili. Ale nedám. Měli si přečíst scénář a možná by pochopili, že z toho se moc vytřískat nedá.

Žižkov, nebo-li Montmartre. Být Žižkovák v podstatě i dnes něco znamená. O bohémské komunitě se traduje dodnes. A na Žižkově žije také již padesátiletý Ondřej Bozděch živící se jako rozvozce uhlí. A je se vším spokojený a Žižkov by za žádnou cenu nevyměnil. Kdo by to neznal. Jakmile jsou někde zapuštěny kořeny, už se odtamtud nedá hnout. Jenomže modernizace je prostě nevyhnutelná a snímek tak opatrně přináší pohled na někoho, který se s osudem těžko vyrovnává. Je to sice skromný žižkovský příběh, ale zase ukazuje mnohé. Vděčnost, hrdost a radost ze života. A hlavně věrnost svému předsevzetí. Snímek pozapomenutý, což je škoda. Dnes si takový život málokdo dokáže představit. A rozvoz uhlí? To už teprve ne. Nostalgický pohled jak vyšitý o proměně místa, ve kterém hlavní postava příběhu prožil celý život a na proměnu si už prostě těžko dokáže zvyknout. Z tohoto hlediska výborný film.

Nevím, že mi tento film unikl, protože je znamenitý. Prostý příběh o prostých lidech a prostých věcech. Panové Vinklář a Adamíra byli úžasní. Mě ten příběh oslovil a vůbec jsem si nemohl vzpomenout, že takový film existuje.