Posedlost

Ranné stadium italského neorealismu. Sympatická je právě civilnost herců i prostředí, pečlivě komponované záběry, přesvědčivý představitel hlavní role. Nadměrná délka filmu není u Viscontiho nezvyklá, tady ale docela škodí. Výborná byla první půlka, kde se houfovaly zlověstné signály budoucího zločinu, v dalším se ale už dalo krátit. Příběh samotný je známý z románu i pozdějšího filmu Pošťák zvoní vždycky dvakrát, ale jeho předobraz se dá rozpoznat už v Zolově Tereze Raquinové. Tady je ale logicky výraznější sociální podtext, motivem k vraždě není jen sexuální touha, ale u Giovanny hlavně strach z chudoby, snaha změnit společenskými poměry přisouzený osud. Působivé, jen příliš dlouhé.