Sindibád sedmi moří

Steroidová verze příběhů o populárním dobrodruhovi, který musí ze spárů nejdivočeji přehrávajícího záporáka všech dob osvobodit představitelku princezny Fantaghir?. Aneb lze z materiálu na šestihodinový seriál sestříhat film, když se ztratil scénář a nikdo neví, jak záběry sedí dohromady a co postavy měly říkat? Produkční aktivity společnosti Cannon Films se neomezovaly pouze na Hollywood. Již v první polovině 80. let firma založila několik poboček na starém kontinentě v čele s britskou London Cannon Films a italskou Cannon Italia. Druhá jmenovaná společnost se specializovala na více či méně fantastické variace žánru sword-and-sandal (meč a sandál), navíc výhradně s kulturisty v hlavních rolích. S výjimkou Barbarů (The Barbarians, 1987), lákajících na bizarní atrakci namakaných identických dvojčat Petera a Davida Paulových, ve všech jejích ostatních produkcích hrál Lou Ferrigno. Dvojnásobný Mr. Universe, známý coby představitel naštvané zelené verze hlavního hrdiny v televizní sérii The Incredible Hulk (Neuvěřitelný Hulk, 1977-1990), započal své italské angažmá fantasmagorickou new age parafrází mytických příběhů Herkules (Hercules, 1983) a tuctovou antickou kopírkou Sedm slavných gladiátorů (I sette magnifici gladiatori, 1983). Z úspěchu prvního jmenovaného vzešel sequel Le avventure dell'incredibile Ercole (Dobrodružství neuvěřitelného Herkula, 1985) a podobně koncipovaný Sindibád sedmi moří. Ten představuje jeden z nejbizarnějších projektů v celém portfoliu Cannon Films. Snímek původně vznikal jako šestidílná televizní série v režii Enza G. Castellariho, ale po natočení většiny záběrů na Cannon Films dolehla finanční nouze a projekt byl zastaven. Následně byl najat režisér výše zmíněných herkulovek Luigi Cozzi, aby z materiálu poskládal jeden film. Nelehký úkol dále stěžoval fakt, že se ztratil Castellariho scénář a že stejně jako ostatní dobové italské žánrovky projekt namísto nějaké kauzality vycházel spíše z „prášilovské" antilogiky, kde chodící skála či mutant metající lasery představují zcela běžné úkazy. Výsledek, vzniklý za pomoci dotáček u Cozziho doma a dialogů i vypravěčského voiceoveru sepsaných zaměstnancem marketingového oddělení, vyznívá ve své šílenosti jako vlastně koherentní, a tedy úžasně zábavný camp. Jiří Flígl LFŠ 2015