Ani ve snu!

No, obdiv těm mládencům a těm skokům, ale to je vše, co je na filmu pozitivního. Dějově to bylo roztříštěné a nudné. Přesto jsem to dal do konce, (no musel jsem no). Podívat a zapomenout.

občas takovým zrcadlem, odrážejícím to co má příjemce v sobě, a tím tvořící ono pověstné poselství ve směru plátno - divák. Protože jsem měl to velké štěstí poznat skutečné přátelství, týmového ducha, a nebojím se říci čistotu počátků této zvláštní záliby zde, je pro mě film jasným poselstvím o degradaci parkouru přesně ve chvíli, kdy se ho zmocní komercionalizace v podobě různých natáčení, selfprom a podobných šitů. Krach milostného vzplanutí pak jen dokresluje totéž. Jediná symbolická vsuvka o skutečném srdci parkouru, prezentovaná snahou hrdinky dát tu blbou zeď přes trubku a okno až na vrchol, v ději docela zapadla. Tíseň z toho, že je něco úplně špatně, vygradovala ve scéně společného zhodnocení toho úspěšného běhu ulicemi. Ta brutální prázdnota z toho úplně řve jak Niagara. Těžko říci, zda to byl záměr tvůrců, ale mě to bolelo asi nejvíc. Přesně o tomhle by skutečný parkour nikdy neměl být. Smutné, moc smutné podívání, a někdy je holt třeba tu bolest přijmout. Takže za mě plný počet.

Barbora Štikarová v roli Laury je neherečka a proto není na místě nějak extrémně kritizovat její výkon. Naopak, je třeba to spíš ocenit. I když věnovat se herectví se dál asi nebude. Zajímavá je i kamera. Horší je to s vlastním příběhem a scénářem jako takovým, kde se nepodařilo vtáhnout mě do příběhu a paradoxně "snová" linie příběhu působí spíš rušivě.

Tenhle film jsem si stáhnul proto, že mám, (Troška ví proč?), potřebu sledovat současnou českou filmovou tvorbu. S vyjímkou té úplně nejpitomější, ale laťku mám nastavenu dost nízko, (skoukl jsem i Lídu Baarovou). Od tohoto filmu, který je žánrově „teenagerská romance“, jsem nečekal žádné zázraky, jen jsem byl prostě zvědavej. Hlavně na to zobrazení světa parkouristů. To nejsou lidi, co skáčou na koni, ale lidi co skáčou sami, přes všechno možný i salta a přemety jen tak. Ve městě přes různá zábradlí, zídky, zdi, schodiště, po kandelábrech, sloupech a jiných trubkách. Po billboardech, dopravních značkách, prostě parkour je o překonávání všemožných překážek, na který člověk narazí a mohl by je sice obejít, ale nemusel! Taková out-doorová gymnastika. A tento film, ze světa parkouristů, respektive trasérů, (psáno: traceur) a trasérek, je velice radostně koukatelnej. Hodně sympatická a taky příjemně neokoukaná je představitelka hlavní role Barbora Štikarová. A vůbec blbej není ani ten její příběh hledání si svého místa, (a lásky!, VNPŘ), ve světě parkouristů. I trochu snově fantasy rovina filmu je nenásilně a nepřehnaně realitu okořeňující. Opravdu velice mě překvapilo, jak dobře se mi na film koukalo, i jako muži, teenagerovskému věku, už pár let odrostlému. Film má výbornou kameru a je v něm spousta skvělých lokací. Například Žižkovské Nákladové Nádraží. Přitom kameraman při jejich obrazovém „prodávání“ netlačí na pilu, takže to prostředí působí vizuálně atraktivně, ale přirozeně. I ty parkouristické výkony nejsou žádné přehnané, bombastické exhibice, ale čiší z nich přirozená radost z pohybu. Fakt potěšení se na takový svěží film podívat. *