Kde je Esther?

Lino Catalá se rok po smrti své manželky setká s Larrym Poem, který mu oznámí, že jeho žena vedla dvojí život. Ve dne byla vzornou manželkou a v noci vystupovala jako nadaná zpěvačka bolera. Oba staříci se pustí do pátrání, zatímco Lino se snaží odhalit detaily z neznámého života své ženy, Larry hledá místo pobytu své dávné lásky Esther. Mezi oběma se vytvoří přátelství, které nakonec přesáhne pouhou touhu po odhalení minulosti. Příběh ze současné Kuby ukazuje, že život nekončí ve stáří. Pád socialistického bloku znamenal pro kubánskou kinematografii závažné změny a ekonomické problémy, i přesto dál točila řada režisérů jako Gerardo Chijona Valdés, Miguel Torres, Octavio Cortazar či Pastor Vega. Největším mezinárodním úspěchem v devadesátých letech byl Oscar pro snímek Fresa y chocolate (Jahody a čokoláda, 1993, r. T. G. Alea). Arturo Sotto, Enrique Álvarez a Juan Carlos Cremata jsou pak zástupci nastupující režisérské generace. Po roce 2000 došlo k řadě pokusů oživit kinematografii. Vznikají hlavně koprodukce se Španělskem a dařilo se debutovat novým tvůrcům, jako jsou například Pavel Giroud, Esteben Insausti, Rigobert López nebo Patricia Ramos. Snímek Kde je Esther? ukazuje, jaká je situace nejnovější kubánské produkce, která je sice v tomto případě koprodukcí s Peru, ale to je spíše shoda okolností a nemá vliv na výslednou podobu filmu. Scénář napsal Edzardo Eimil Mederos jako adaptaci stejnojmenné novely Elisea Alberta Lichiho Diega. Jde o meditativní příběh o stáří a o přátelství dvou starších mužů. Jeden se dozví o dvojím životě své nedávno zesnulé manželky a druhý se snaží nalézt ztracenou lásku. Skrze poměrně přímočarý příběh s důrazem na nostalgii po minulosti se před námi odkrývá i současná Kuba, přičemž máme možnost vidět všední život obyčejných Kubánců nezatížený politickými konotacemi. Jako se ve filmech slavného Tomáse G. Aley postupně odhalovala rozpadající se Havana, tak i zde sledujeme úpadek kdysi výstavního města, v němž se lidé naučili žít i přes všechny překážky. Kulisy příběhu tvoří řada národních prvků – bolero, hudba a tanec, život v jakési srdečné letargii a všudypřítomná fatalita. Přestože film působí jako televizní inscenace, je třeba ho vnímat také v kontextu režisérova díla. Ten se v roce 1992 s filmem Adorables mentiras (Zbožňované lži) podílel na renesanci národní kinematografie ve vlně žánrových filmů stavějících na exotických domácích aspektech. La película 2015