Spolupráce Davida Leana s Noelem Cowardem vyvrcholila snímkem Pouto nejsilnější, který patří k nejslavnějším britským filmům poválečné historie a také k nejkrásnějším romancím vůbec. I zde byla předlohou divadelní hra, respektive jedna z devíti jednoaktovek, které Coward napsal v polovině 30. let a které nesly souhrnný název Tonight at 8.30 (Dnes večer o půl deváté). Sotva hodinová hra o náhodném setkání a neočekávaném milostném vzplanutí dvou zadaných lidí středního věku se původně jmenovala Still Life (Tichý život) a celá se odehrávala v pěti scénách v jediném nádražním bufetu. Lean stejně jako v případě Rozmarného ducha příběh z této kulisy vyvedl, ovšem tentokrát mělo jeho ryze účelové filmařské řešení i další důvod. Pozdní láska středostavovské ženy v domácnosti Laury Jessonové a lékaře Aleca Harveyho je rámována prostředím anglického maloměsta, což samozřejmě posiluje morální rozpolcenost hrdinů. Dilema dvou slušných lidí, kteří chtějí (především ve svých očích) slušnými lidmi zůstat, je vpravdě srdcervoucí už proto, že se zcela obejde bez melodramatických gest, ale je traktováno úsporně, civilně a mimořádně autenticky. Pouto nejsilnější je jedním z prvních důkazů poválečného nového realismu v britském filmu, který po letech ateliérových snímků přinášel divákům tu skutečnost, na niž si během války zvykli díky dokumentům a zpravodajství.
Oproti divadelní předloze Lean chytře opustil lineární strukturu vyprávění, ale nabídl nám setkání s hrdiny těsně před koncem jejich příběhu, v situaci, která automaticky budí divácký zájem. Dvojice sedí u stolku v bufetu, a když se k ní bez pozvání přidá upovídaná známá ženy, je zřejmé, že vstoupila do čehosi citově vypjatého. O pravém stavu věcí ale nic netuší, stejně jako divák, jemuž celý příběh jakoby ve vzpomínce vypráví Laura, která při pohledu na nic netušícího manžela v duchu rekapituluje události předchozích týdnů. Její slova, respektive souvislý komentář vytváří účinný protiklad ke všemu, co se na plátně odehrává a nabízí nám jedinečný vhled do nitra ženy, rozpolcené až do hloubi duše. Díky mistrovskému hereckému výkonu Celie Johnsonové (objevila se už v Moře náš osud i Ten požehnaný rod) a Leanově tendenci setrvávat na její tváři v dlouhých detailech, dokážeme i zdánlivou banalitu, jako první lež manželovi, vnímat v celé tragice a bolestivosti.
Noel Coward přispěl k definitivní podobě filmu nejen několika dodatečnými dialogy (z Indie, kde vystupoval před spojeneckými diváky), ale především použitím Rachmaninova Klavírního koncertu č. 2, který je s filmem dnes už neodmyslitelně spjat.
Iva Hejlíčková, Letní filmová škola 2012
