Láska k vlasti

Přednáška spojená s projekcí unikátního krátkého filmu, který světoznámý spisovatel natočil (sám napsal předlohu, scénář, film režíroval i zahrál hlavní roli) jako „kostýmní generálku“ na své vlastní „sebeobětování“ ve jménu záchrany tradičních morálních a vlasteneckých hodnot. Stylizovaný „děj“ symbolického němého filmu se odehrává na potemnělém jevišti tradičního divadla nó. Světoznámý japonský spisovatel Yukio Mishima (1925 – 70) považoval povídku „Láska k vlasti“ za dílo, které jej, coby umělce i člověka, reprezentuje naprosto mimořádným způsobem. Proto se rozhodl, že jeho filmovou adaptaci nesvěří nikomu jinému. Ujal se scénáře, režie, kostýmů i rekvizit, ztvárnil hlavní roli a osobně si vybral z dosud zcela neznámých dívek svou hereckou partnerku. Během pouhých dvou dnů pak, ve spolupráci s brilantním kameramanem Watanebem Kimiou a divadelním režisérem Dōmotem Masakim, zrealizoval samotné natáčení. K němému snímku Mishima vlastnoručně kaligraficky ztvárnil rozsáhlé japonské i anglické titulky – a jako symbolický doprovod vybral hudba Richarda Wagnera. Děj filmu je velice prostý: Zachycuje několik posledních hodin života mladého důstojnického páru v únoru 1936. Poručík Takeyama se podílel na přípravě vlasteneckého převratu, jeho druhové mu však zabránili akce se osobně zúčastnit s odvoláním na to, že je čerstvě ženat a svou ženu Reiko velmi miluje. Netušili, že tím podepsali ortel smrti pro oba… Pro Mishimu byl snímek vůbec nejvýmluvnějším vyjádřením jeho estetických ideálů (i proto trval na jeho zařazení do svých sebraných spisů). Dokonalá tělesnost je zároveň dokonalou čistotou, dokonalá oproštěnost je metaforou dokonalé tvůrčí svobody. Právě oproštěnost od všeho nepotřeného hraje ve filmu klíčovou roli. Symbolizuje ji minimalistická scéna divadla nō i zenová zahrada, eliminace dialogů, skrytí tváře hlavního hrdiny za masku důstojnické čepice a v neposlední řadě i samotným černobílý materiál. Celý film jako by odkazoval na samurajskou estetiku doby Kamakura. Ve Francii, kde měl svou světovou premiéru a získal druhou cenu na mezinárodním festivalu krátkého filmu v Tours, byl snímek přijat s nadšením – v Japonsku však byla situace o poznání složitější. Když Mishima opustil tento svět stejným způsobem jako poručík Takeyama, nechala jeho choť všechny kopie filmu zničit. Koproducentovi se však povedlo zachránit alespoň negativ, ze kterého byl film po 35 letech zrekonstruován a v digitální podobě znovu dobyl svět. Eigasai 2015