Pověst o stříbrné jedli

Komorní středometrážní snímek. Vladimír Körner napsal kvalitní scénář a i když krátká stopáž nedovolila panu Vláčilovi ukázat zdaleka všechno co umí je jeho specifické pojetí poetiky jasně patrné. Jeho představa o práci kamery je zcela nenapodobitelná. Asi to ale nebude podívaná úplně pro každého.

Mám vysloveně alergii na lidi, co kolem sebe házejí vajgly z cigaret. On tady sice Hojdr asi kouřil bez filtru, ale stejně. Jinak ovšem, krásná příroda, krásný čas, kdy ještě existoval sníh, a hezká hudba. Herci také v pohodě. Takže vadí jen krátká stopáž a ten psycho podtext. Ten byl zbytečný, a vadil, ale u pana Vláčila je to obvyklé, tak co. Další procenta odečítám za tu blbinu s pádem se stromu. Takže celkově za šedesát kousků. A to musím připočítat i tu poetiku.

Tak tenhle příběh mne dostal - zvláštní atmosféra, skvělá hudba... Je to vlastně takové zamyšlení a podobenství o tom , že by se lidé neměli zapomenout dívat kolem sebe a vnímat krásu světa.

Drsná horská příroda v zimě, drsní muži. Ale i oni mají své sny a touhy, i oni vnímají krásu... Film zachycuje spíše atmosféru a to, jak ji jednotliví hrdinové vnímají. Žena tu je pouze jedna a ta má čistě negativně úlohu: ty "své" muže nechápe a mluví ve filmu samozřejmě nejvíc: "Naloupej mi ořechy... Neloupej ty ořechy a pojď se navečeřet!" Velice sympatickou postavou byl i Ondrův učitel, který se zajímal o to, co zajímalo Ondru a snažil se o tom zjistit víc. Beskydská balada o krásné přírodě, ve které jde ale i o život... Zajímavý komentář: jmenuji.se.libor.