Petrolejové lampy

Netradiční a experimentální zpracování Havlíčkových Petrolejových lamp začíná samotným závěrem a retrospektivně se odvíjí na začátek. Minimalistická forma není špatná, co ale chybí, je důraz Havlíčkova slohu a temná poetika jeho jazyka (navíc mě Ivana Uhlířová v roli Štěpy připadala trochu retardovaná). Ten, kdo nečetl jeho román, absolutně se v ději nemůže srovnat. Působí příliš chaoticky a člověk neznalý předlohy z toho nemůže pochopit nic. Ale předpokládám, že kdo chtěl divadlo vidět, jistě znal i Havlíčkův román. Já měl možnost vidět i představení brněnského Národního divadla, které bylo mnohem košatější a věrněji se držící původní předlohy, avšak něco tomu také chybělo. V obou případech se nepodařilo dosáhnout zlověstné a skličující atmosféry, nebyla tam cítit duše Jaroslava Havlíčka. Já se tomu nedivím, protože si myslím, že Petrolejové lampy jsou nejlepší jako kniha. Snad jen Juraji Herzovi se podařilo zachytit tu dramatičnost a styl Havlíčkova rukopisu ve stejnojmenném filmu z roku 1971, který zaslouženě patří k tomu nejlepšímu, co československá kinematografie kdy vytvořila.