Prokletí domu Hajnů

Literární předlohou tohoto filmu je román Jaroslava Havlíčka Neviditelný, jehož hlavním hrdinou a současně vypravěčem příběhu je mladý inženýr chemie Petr Švajcar. Příběh se odehrává v polovině 20. let 20. století, je z velké části vyprávěn retrospektivně. Petr Švajcar pocházel ze sociálně slabé rodiny s mnoha dětmi. Rodině vládl despotický otec, který neznal citu a uznával jedině tvrdou fyzickou práci. Sen o studiích by pro Petra zůstal navždy nenaplněn, kdyby náhodně nezachránil život oblíbenému psu patřícímu výrobci limonády Lachmannovi. Tento starý mládenec se z vděčnosti za záchranu milovaného zvířete rozhodne platit Petrova studia. Mladý Švejcar vystuduje reálné gymnázium a později chemii na vysoké škole, kde se přátelí s Karlem Dontem. Po studiích se Petr setkává s charismatickou mladou dívkou –Soňou Hajnovou. Mezi oběma mladými lidmi nastane milostné vzplanutí, které je předzvěstí možného budoucího manželství. Soňa se rozhodne svého vyvoleného představit rodině a uvede jej do otcovského domu, jehož hlavou je bohatý továrník Hugo Hynek Hajn, jehož rodinná firma se zabývá výrobou mýdla. Na seznamovací večeři Švajcar pozná zbytek rodiny. Skutečnou osobností je Sonina prateta Karolína, která Soňu po smrti její matky vychovala. V rodině Hajnů žijí ještě dva lidé – Katy a Filip. Jedná se o sourozence, kteří ztratili své rodiče v dětském věku a Hugo Hynek Hajn se stal jejich dobrodincem a opatrovníkem. Filip zastává v rodině svého mecenáše místo sluhy, Katy je chápána jako komorná a společnice Soni. Slavnostní večeře nesoucí se poněkud v škrobeném duchu je narušena příchodem zvláštního holohlavého muže v neupraveném a špinavém oděvu, který si společnost zvědavě prohlíží. Švajcar je polekán přítomností záhadné postavy a dožaduje se vysvětlení. Sonin otec odhaluje svému budoucímu zeti rodinné tajemství. Zvláštní bytost je jeho mladší bratr Cyril, který celá léta věří, že je neviditelný v důsledku silné duševní poruchy. Cyril se narodil, když bylo Hugo Hynkovi 16 let. V době těhotenství měla matka zlý sen, v němž se jí zdálo, že jejímu muži rozdrtila hlavu bedna s mýdlem. Tragický sen se bohužel naplnil roku 1882, kdy otec Cyrila a Hugo Hynka zahyne při převozu beden s mýdlem. Jedna z beden mu skutečně rozdrtí hlavu. Jeho žena porodí dítě, avšak duševní otřes ze ztráty muže se již nikdy nesrovná. Novorozeně je matkou odmítáno. Péči o něj převezme Karolína, teta Cyrila a Hugo Hynka z otcovy strany, která přijíždí a zasadí se o převoz duševně nemocné matky chlapců do ústavu, kde nešťastná žena po třech letech umírá. Veškerá péče o Cyrila je nyní v rukou Karolíny, která chlapce rozmazluje. Z Cyrila vyrůstá podivínský člověk, který však rozhodně nepostrádá dostatek inteligence. Jeho školní výsledky jsou velmi dobré, chlapec projevuje dokonce i technické nadání, kdy si z běžných domácích věcí sám vyrábí vlastní „vynálezy“. Projevuje však naprostý odpor ke zvířatům a rovněž k ženám. Ženy jsou Cyrilem chápány jako druhořadé bytosti snad vyjma jen tety Karolíny, v níž Cyril vidí matku. Je patrné, že na Cyrilovi se začíná projevovat dědičné duševní zatížení v rodině, nicméně i přesto, že Cyril není schopen jakéhokoliv citu a dokonce ani uzavřít přátelství se svými spolužáky, poměrně snadno prospívá a dopracuje se též ke studiu na vysoké škole. Těsně před koncem studia dostal Cyril silný záchvat zuřivosti a osm měsíců byl hospitalizován v ústavu pro duševně choré. Jeho starší bratr Hugo Hynek Hajn mezitím dokončil stavbu moderní továrny a luxusní vily. Dětství jeho dcery Soni je poznamenáno nečekanými setkáními s podivínským strýcem, který v ústavu pro choromyslné podlehl myšlence, že je neviditelný a odhalí tajemství neviditelnosti. Pro dospívající dívku je obzvláště nepříjemný jakýkoliv kontakt s tímto mužem, který ji mohl v domnění, že jej nikdo nemůže spatřit, překvapit i v úzkém soukromí – při koupeli apod. Pro Cyrila je charakteristický černý oděv, který nemocný muž považuje za dokonalou symbiózu se svou neviditelností. Je poněkud zvláštní, že i přes odpor k ženám, strýc projevuje chování ke své neteři hraničící se sexuálním obtěžováním. Jeho vlastní soukromý život představuje velmi stroze zařízený pokoj se stolem, židlí, skříní a železným lůžkem. Jedním z projevů strýcovy poruchy byl též rozmar, že bude opisovat Bibli a to naprosto bezchybně. Jakmile však Cyril udělal chybu, začal s opisováním znovu a takto opakoval tuto činnost až do doby, kdy jej neúspěch ovládl dalším záchvatem amoku. Jiným projevem je absolutní ztráta pojmu o čase – Cyril neví, jaké datum právě je a tudíž se vymýšlí sám svá data, v nichž měsíce pojmenovává podle domácích zvířat. Rodinné tajemství dědičné poruchy sice nenechá Švajcara lhostejným, nicméně vidina dobře prosperující továrny, za jejíhož dědice jej považuje i budoucí tchán Hugo Hynek Hajn, nakonec zvítězí. Divák tápe, zda Soňu opravdu Petr Švajcar miluje. Snad ano, ale on sám se rozhodně netají s přitažlivostí ke Katy, kterou skrytě pozoruje. Cítí se ovšem polichocen, s jakou samozřejmostí je přijat do Hajnova domu a kterak jej ještě před svatbou budoucí tchán zasvěcuje do chodu továrny. Následuje svatba se Soňou, kde na svatební hostině se občas objeví Cyril. Všichni se snaží tvářit, jako že ho opravdu nevidí, ovšem když se Cyril v nestřeženém okamžiku napije alkoholu a začne se chovat neslušně, je vyveden za límec. Tato skutečnost ho vyprovokuje k zuřivosti, neboť i přes duševní poruchu si musí Cyril připustit, že jeho neviditelnost selhala a dostává hysterický záchvat. Po svatbě se prohlubuje strach Soni ze strýce. Petr Švajcar sám není nakloněn tomuto zvláštnímu členovi rodiny a taktně Soně naznačuje, že by bylo dobré promluvit s otcem a umístit strýce do ústavu. Soňa zprvu nesouhlasí, nicméně její strach nepolevuje a tudíž o tuto službu otce požádá. Zásadní nesouhlas projeví prateta Karolína, jež si nepřipouští, že zdravotní stav jejího oblíbeného synovce je velmi vážný a je nutný trvalý lékařský dozor. Cyrilovi se podaří Soňu přepadnout a šílenství u mladé ženy propukne naplno. Není pochyb, že rodové dědičné duševní zatížení postihlo také Soňu. Ač i lékař vyloučil znásilnění, prožitý šok je natolik velký, že Soňa pojme silné přesvědčení, že čeká Cyrilovo dítě. Je skutečně těhotná se Švajcarem, nicméně její mysl je již natolik zatemněná, že se vytrácí původní strach z Cyrila a přeměňuje se v jakousi obdivnou závislost na tomto muži. V narozeném chlapci vidí Soňa Cyrilovo dítě. Malý Péťa musí být od matky izolován. Švajcarovi se konečně podaří zlomit tchána k hospitalizaci šíleného Cyrila. Duševní choroba Soni je také již v pokročilém stádiu. Soňa svůj život ukončí skokem z půdního okna. Její smrt vyvolá velké výčitky svědomí u služebné Katy, která se cítí zodpovědná za skon své paní. Dveře na půdu byly odemčené a Katy je přesvědčena, že to ona je zapomněla zamknout. Pravda je ovšem taková, že dveře odemkl sám Švajcar. Katy Švajcara zřejmě miluje, ale oba vědí, že bližší pouto mezi nimi nikdy vzniknout nemůže. Rozdílem je společenské postavení a také fakt, že Švajcar se stále více projevuje jako sobecký a vypočítavý člověk, který touží jen po tchánově továrně. Několik měsíců po Sonině pohřbu umírá i její otec. Tchánova závěť vyvolá velkou nelibost v ziskuchtivém Švajcarovi. Továrník zřejmě odhalil skutečné zeťovy úmysly, snad i cítil, že právě Švajcar je nejvíce zodpovědný za smrt jeho dcery, a tudíž svou závěť koncipoval jako pomstu tomuto nezdravě ambicióznímu mladému muži. Jako univerzálního dědice továrny a majetku ustanovil Hajn svého vnuka – Petra Švajcara mladšího. Jeho otec má do synovy dospělosti továrnu pouze spravovat, ale skutečným majitelem se nikdy nestane. Později umírá též Karolína. Malý Péťa je veselé dítě, jemuž však rovněž není dopřáno osudem šťastného žití. V roce 1930 onemocní Petřík zápalem mozkových blan. Lékař zprvu nedává chlapci šance na přežití, což se sice později změní, ovšem s následky neméně tragickými. Z inteligentního malého chlapce se stává postižený človíček, jehož tělo díky vytrvalé péči Katy sice roste, nicméně po mentální stránce je chlapeček zákeřnou chorobou zcela retardován. Kdysi živé a vnímající dítě se stává zvířátkem, které nekontrolovatelně křičí a jehož demence mu nedovoluje ani pochopení základních hygienických návyků, jako je vyměšování a udržování čistoty. Dva roky píše Švajcar své smutné retrospektivní ohlédnutí do minulosti rodiny, jejíž součástí se před deseti lety on sám stal a jejíž nevyřčené prokletí postihlo i jeho vlastního syna. Pateticky smutné zamyšlení nad skutečností, že nemá komu předat tchánovu továrnu a pozbyl jakéhokoliv smyslu života, to vše vrcholí svým způsobem otevřeným koncem a strachem z prázdnoty a osamělosti kdysi tak ambiciózního ing. Švajcara.