Po několika krátkých snímcích na sebe Gaál upozornil filmem Proud, který svým zaměřením na individuální a kolektivní morální zodpovědnost tematicky připomíná zajímavý trend maďarské kinematografie v rozmezí let 1954 až 1956, jehož nejvýznamnějšími představiteli byli László Ranódy, Félix Máriássy, Károly Makk a Zoltán Fábri. Poetika tohoto snímku je ovšem specifická pro 60. léta minulého století. Jejími hlavními prvky jsou oddramatizovaná struktura, důraz na všednost událostí i prostředí a citlivá, místy emocionální, ač civilní kamera Sándora Sáry. Ve filmu jsou též patrné vlivy existencialismu (v 60. letech 20. století velice módního směru) a také Michelangela Antonioniho (István Gaál studoval v Itálii).
Příběh party mladých lidí, jejíž soudržnost je smrtí jednoho z nich mnohem křehčí, než by kdokoli očekával, se vyvíjí do komplexního obrazu tehdejší maďarské společnosti, zejména jejích morálních rozměrů (bez přílišného důrazu na politické aspekty). Filmu se občas nespravedlivě vyčítalo, že od sebe nelze postavy zprvu odlišit, že není jasné, kdo je kdo. Šlo ovšem o autorův záměr: pokud to tak zpočátku - i navzdory režisérovým evidentním pokusům o podrobný portrét každé postavy - působí, souvisí to s jejich dosavadním bezstarostným a nezávazným životem, zatímco utonutí jednoho z nich v řece, v níž se všichni koupali, se autorovi stává záminkou k pokračování v individuálním popisu postav a k jejich skutečné individualizaci. Až teprve v reakci na tragickou událost se ukáže, kdo je kdo a co v sobě každý opravdu skrývá. Zničehonic padají vzájemná obvinění, projevuje se nervozita, ozývají se výčitky svědomí, jedna z postav se o události pokouší mluvit se svými rodiči (lékaři). Ti však neprojevují velký zájem o smrt člověka, který patří k nižší společenské třídě. Nakonec zasahuje policie, která stroze konstatuje, že se mládenci neměli koupat v místech, kde je řeka tak hluboká. Nade vším ale převládá pocit, že se nic závažného nestalo, že navzdory všemu jde život dál a že to, co se smrtí mladého chlapce na světě změnilo, je zanedbatelné v porovnání s ostatními problémy, které zůstaly úplně stejné jako dřív. V této souvislosti je zajímavý také název filmu. Na rozdíl od Rovenského (1933) nebo Jeana Renoira (1951) si Gaál jako titul nevybral Řeku, ale Proud. Proud, který s sebou všechno odnáší, proud ohlédnutí a zapomínání, proud nemilosrdného života, který se dokonce ani kvůli smrti byť jen na chvíli nezastaví. Ve filmu je také zajímavý motiv srovnání mezi konzervativním a tradičním venkovem a mentalitou moderního člověka v 60. letech 20. století. (Klíčovou postavou je babička utopeného chlapce, která je jediná, jak se zdá, jíž bude zesnulý skutečně scházet.)
Mircea Dan Duta, Letní filmová škola 2012
