Můj pomalý život

[b]Minimalistický introspektivní film s osobitou poetikou se odehrává během jednoho léta v Berlíně. Angela Schanelecová v něm sleduje skupinu mladých lidí, kteří jsou vzájemně spojeni přátelskými vazbami a nájemním domem, kde žijí. Každou z postav tíží problémy, které jsou ale těžko sdělitelné ostatním.[/b] Režisérka Angela Schanelecová je jednou z nejosobitějších a nejvyhraněnějších osobností Berlínské školy. Svými intimními filmy z druhé poloviny 90. let se zařadila mezi zakládající osobnosti tohoto proudu. Původně studovala divadelní herectví, kterému se poté nějaký čas i věnovala. Ve filmu Můj pomalý život si stejně jako ve svých jiných filmech - Štěstí mé sestry (Das Glück meiner Schwester, 1995) či Odpoledne (Nachmittag, 2007) - také sama zahrála, tentokrát se však objeví jen v malé roli exmanželky. Režisérka se při natáčení filmů snaží udržovat od dění před kamerou určitý odstup, který je podle ní potřebný k detailnějšímu pozorování. Postavy jejích příběhů, jež na plátně civilně ztvárňují většinou neznámí herečtí představitelé, ji zajímají stejně jako prostor, v němž se pohybují. Právě prostor totiž podle jejího přesvědčení zásadním způsobem ovlivňuje lidské životy. V dramatu Můj pomalý život Angela Schanelecová pozoruje skupinu mladých lidí, kteří jsou propojeni nejen přátelskými vazbami, ale také společně sdíleným prostorem, v tomto případě nájemním domem. Každou z postav přitom tíží různé problémy: někdo se rozvádí, jiný se vyrovnává se smrtí otce, další touží někam odjet a změnit tak svůj dosavadní život. Stálým spolupracovníkem Angely Schanelecové je kameraman Reinhold Vorschneider, díky jehož nekonvenčnímu snímání režisérka dosahuje velmi osobité poetiky. Ta však není snadno přístupná většinovému publiku. Schanelecová totiž záměrně rezignuje na klasickou dramaturgickou stavbu příběhu a stírá hranice mezi filmem dokumentárním a hraným. Tento přístup dokládá také její další snímek Orly (2010), který se odehrává v prostoru pařížského letiště a filmařka ho natáčela za plného provozu. Žánrově „čistému" dokumentu se Angela Schanelecová nevěnuje. Svůj jediný skutečný dokumentární film Prag, März 1992 (Praha, březen 1992) natočila na začátku devadesátých let ještě jako studentka a mimo jiné se v něm objevuje spisovatel Bohumil Hrabal. Pavel Sladký Letní filmová škola Uherské Hradiště 2015