Prstýnek

Tahle černobílá komedie nese nezaměnitelnou pečeť osobitosti a kvality režiséra Martina Friče. Je to v první řadě fakt velká herecká jízda! Otomar Korbelář je prostë svůj, paní Fabianová je opravdová kněžna každým coulem a František Smolík (tehdy jen sotva padesátník)je coby degenerovaný a senilní kníže Ferdinand naprosto geniální. Kolem nich pak trousí perly Plachta, Marvan, Futurista, Šlemrová a další esa. No a scéna, kdy čekající Jana Dítětová nemilosrdně vyluxuje velkou mísu cukroví patři mezi ty nesmrtelné. Tenhle hodně povedený film dobře baví už kolikátou generaci diváků.

Komédie plná erotiky, kdy se šlechtična schází se svým poddaným za účelem zplození dítěte, když se jí ho nepodaří získat čestným způsobem, od svého muže, který si ve svým úctihodném věku, stále myslí, že se dočká syna, když bude pít bylinkový čaj. Myslí si možná dále, co si myslí malí děti, že děti nosí vrána nebo čáp. Ale to by nebylo zase dojemných scén se Šlemrovou, která oroduje za Roberta, nebo kněžna, když se třese strachem, že se někdo doví, že má syna s pytlákem...

"Prstýnek" je takovým milým a laskavým pohlazením po duši, jeden z filmů ,které mám moc ráda. Lehce "choulostivý" příběh mladického vzplanutí vášní a jeho pozdějších následků je tu podán vkusně a s humorem. Vynikající je i obsazení, zvláště O. Korbelář (tehdejší idol mojí maminky) si roli živelného pytláka Sochora musel vyloženě užívat.

Půvabný a nestárnoucí černobílý snímek, kterak se mladá kněžna několikrát cíleně "zapomněla" s bodrým chasníkem a urozená modrá krev byla profiltrována s bujnou a zdravou venkovskou. Radoval se osobní lékař, jehož věda neselhala, radoval se místní farář, jehož vroucí modlitby o zachování knížecího rodu po meči byly vyslyšeny a nejvíce se radoval starý, lehce senilní kníže, který přišel k potomkovi bez přičinění, ovšem ty hrozné čaje a bez cukru... A ještě, že tak spolehlivě funguje "tichá pošta"- od diskrétní baronky, která velmi, ale velmi důvěrně sdělí radostnou novinu knížeti, až po drbnu a její halekající dotaz, jestli už i Marčanová ví, že na zámku budou chovat. Jenže geny se nezapřou ani po letech a puška i pěkné děvče nejsou mladému Robertovi vůbec cizí - tak nějak se po svém knížecím "otci" vůbec nepotatil. No a v mládí lehkomyslná, nyní z prozrazení vystrašená šlechtična se po letech přesvědčí, že i prostý vesničan má ušlechtilé srdce a umí držet jazyk za zuby. Jeden z nejlepších počinů mistra režie Martina Friče, skvělé herecké obsazení (zejména dvojice kněžna a baronka) i neotřelá, lehce erotická zápletka učinily z tohoto pamětnického filmu skvost Zlatého fondu čs. kinematografie. Nikdy si tuto komedii nenechám ujít, byť ji znám už nazpaměť.