Případ Pekosiňského

Všsrannrý polský režisér Grzegorz Królikiewicz se věnuje filmové, televizni i divadelní tvorbě. Osmt let po svém předposledním hraném filmu Zabicie ciotky (Zabití tety) natočil snímek o životě vynikajícího polského šachisty a zároveň tělesně postiženého alkoholika Bronislava Pekosiňského. - Režisér zvláštním způsobem kombinuje hraný film s dokuntem: Pekosiňského životní příběh se odvíjí jako vyprávěni muže, zachyceného vautentickémI prostředi vlastního, neuvěřitelně zanwdbaného bytu. Důležité etapy šachistova života jsou ztvárněny v hraných retrospektivních rekonstrukcích; hlavního hrdinu však neztvárnil herec, ale sám Pekosiňski, ať už představuje sebe sama jako dospělého, patnáctiletého či dokonce dvouletého(!). Starý zmrzačený muž, stranící se lidí a považovalný sousedy za duševně méněcenného, se tak vrací do oživlých vzpomínek; není však už jejich účastníkem, ale spíše unaveným svědkem. - Životní pout' Bronislawa Pekosiňského začíná v koncentračním táboře, kde ho matka jako nemluvně přehodila přes ostnaté dráty, a tak mu zachránila život. ChIapec si však při pádu na hromadu bramsbor zlomil páteř a nadosmrti zůstal fyzicky poznamenaný. Celý jeho život se vyznačuje neustálým tlakem ze strany druhých lidí, kteři ho chtejí nějakým způsobem zneužívat: katolická vychovatelka Bukovvská na chlapce naléhá, aby slibil bezvýhradnou věrnost církvi, komuuistický funkcionář Kos se svými soudruhy využívá Bronkova údělu pro stranickou agitaci a snaží se z něj vychovat příkladného komunistu. Zkušený pasák zase Bronkově sklonu k alkoholismu a diky jeho rezignaci na vnější svět může pořádat zakázané orgie v levném hotelu, kde Pekosiňski dočasně pracuje jako recepční. Z této bezútěšné reality poskytuji muži jediný únik šachy. Ty však mají ve filmu vedlejší roli. Středem režisérova zájmu je kromě výjimečného koukrétního lidského osudu pohnuté období poválečn)ýh dějin Polska, jež do hrdinova života vstupují s nekompromisní důraznosti Další významovou rovinu pak představuje mužovo marné hledání vlastní identity; jako nalezenec nezná Pekosiňski své předky, datum narození (tedy ani přesný věk) ani své skutečné jméno (křestní jméno dostal od soudce, stejně jako příjmení; to vzriklo podle zkratky instituce, která ho vychovala). -Režisér Królikiewicz natočil svůj film jako jakousi psychoteraprutickou seanci. Místy se ocitá na hranici dokumentaristické etiky, když hrdinovi připisuje myšlenky a prožitky, jež jsou zjevně mimo okruh jeho zájmu a schopností. To je však ospravedlněno významovou mnohovrstevností a silným humanistickým vyzněním díla. Autor/Zdroj: /Filmový přehled