Přízraky noci

Povídkové filmy nebyly ve čtyřicátých letech úplně běžnou komoditou a hororové už vůbec ne. Po úspěchu Přízraků noci se to změnilo. V průběhu dalších let vznikla řada obdobných antologií, ovšem málokterá z nich se svému vzoru dokázala přiblížit podobně promyšlenou strukturou vyprávění a působivostí zpracování. Rámcový příběh architekta, který přijede na telefonické pozvání na venkov a od začátku tvrdí shromážděné společnosti, že všechny zná, je sám o sobě bizarní. Většina přítomných jeho tvrzení věří a dává k lepšímu podobné historky z vlastní zkušenosti. Každý z vyprávěných pěti příběhů má trochu jiné ladění, ale všechny se snaží doplňovat architektovo úzkostné rozpoložení mysli. Jedinou výjimkou je Golfový příběh, který se svým záhrobním žertováním jako by patřil do zcela jiného filmu a byl zamýšlen zřejmě jako vítané odlehčení stále temnější atmosféry. V souvislosti s filmem bývají nejčastěji připomínány dvě epizody. První je příběh starožitného zrcadla s mistrovsky vystiženou atmosférou rostoucího děsu ze ztráty sebe sama a druhá příběh břichomluvce, pomalu se propadajícího do područí vlastní loutky, kterou zdobí mimořádný herecký a především hlasový výkon Michaela Redgravea. Zajímavé je, že tvůrci obou nejzdařilejších segmentů měli v té době ve studiu Ealing primárně jiné úkoly. Střihač a scenárista Robert Hamer svou povídkou režijně debutoval, ač to na její vyzrálosti vůbec není vidět, a brazilský dokumentarista Alberto Cavalcanti (který svá díla podepisoval pouze příjmením) byl Michaelem Balconem do studia angažován především jako proponent dokumentárního realismu. Mezi výsostnými profesionály snímku se sluší ještě připomenout předního reprezentanta francouzské avantgardy dvacátých let a dvorního Cocteauova skladatele Georgese Aurica a kameramana stěžejních titulů studia Douglase Slocombea, jenž byl se svým méně známým kolegou Stanem Paveym zodpovědný za výrazně expresionistické nasvícení filmu. Michael Málek Letní filmová škola Uherské Hradiště 2016