Divnolidi

Něco vám řeknu. Jak je mým zvykem, filmeček jsem si pustil k jídlu (měl jsem rybí prsty s vařeným bramborem a majonézou). A docela jsem se bavil – ať už netečností znuděné matky, která snad za celou dobu nepromluvila, anebo dobře vystiženými upocenými dialogy dospívajících. Ty mi připomněly léta prvních lásek: když už se mi tehdá podařilo vylákat nějaké děvče na rande, šel jsem s ním také na procházku, jenomže ani né tak z romantiky, jako kvůli tomu, že jsem neměl prachy na kavárnu nebo cukrárnu. Takže mi vlastně na filmu paradoxně vadila jen skříň se svým tajemstvím. Asi jsem teda něco nepochopil, podle mě to i bez ní mohla být roztomilá etuda o trochu divné rodince. Tím pádem jsem vstával po titulcích od stolu s nepříjemným pocitem, že mi něco uniklo... jo, a jídlo? To mi chutnalo!