Zlaté časy rádia

Film je podle mého názoru absolutně bez chyby. V něm i komparz umí hrát, což pohříchu nebývá vždy pravidlem. Děj je vtipný, stále zábavný a pestrý, nenudíte se ani na vteřinu.

Mám rád umělecká díla, jimiž se tvůrci dokážou vracet ve svých stopách k vlastnímu dětství, a kde se s ním a sami se sebou dokážou vyrovnat tak, že je to sdělné a zajímavé i pro nás ostatní, kteří máme vzpomínky odlišné (byť v mnohém pochopitelně podobné. Krom Pagnola (Jak voní tymián) či Svěráka (Obecná škola) k nim určitě patří i Allenovy Radio Days. - Sdílím tedy rád osud toho mladého zrzavého židáčka v New Yorku, a je mi líto, že o své mládí se tak dobře podělit nedovedu. Možná proto s ním zůstávám nevyrovnaný. ;)