Robinson Crusoe na Marsu

Osamělý astronaut uvízlý na Marsu po vzoru Robinsona Crusoea využívá své vědomosti, aby přežil v nehostinném prostředí. Tato premisa většině dnešních příznivců sci-fi filmů asociuje adaptaci románu Marťan (The Martian, 2015), která se chlubí tím, že vychází z dobových vědeckých teorií i poznatků. O to více překvapí, že totožný námět, dokonce i se stejnou snahou o autentičnost, se na plátna dostal už před půl stoletím. Robinson Crusoe na Marsu představuje díky svému mimofilmovému kontextu jeden z milníků science fiction, obzvláště pak fikcí týkajících se člověka v kosmu či titulní planety. V předchozí éře se prostřednictvím brakových knih a filmů zabydlela v popkulturním povědomí představa Marsu jako místa, odkud přiletí zlotřilí mimozemšťané atakovat Zemi. Tvůrci Robinsona pod vedením mistra speciálních efektů a režiséra Byrona Haskina naopak přišli s novátorskou ideou přesadit do vesmíru klasický román Daniela Defoea, a reflektovat tak dobývání kosmu, které tou dobou teprve začínalo nabírat konkrétní podoby. Vedle dobrodružného rámce tak film obsahuje prvky, které zrcadlí aktuální teorie i konstrukční návrhy – svého času představoval splněný sen fanoušků vědy a techniky. Pár měsíců po premiéře však sonda Mariner 4 nafotila povrch Marsu a její záběry zásadně proměnily dosavadní teorie o rudé planetě. Z Robinsona Crusoea na Marsu se rázem stal úsměvný relikt doby, kdy ještě představy o vesmíru nesvazovala tvrdá data. Na druhou stranu i po pádu věrohodnosti zůstává snímek úctyhodným dílem, které se vyhýbá nástrahám naivní kolonizační dobrodružky, Defoeův příběh naopak aktualizuje do protiotrokářského podobenství. Vyzdvihnout lze i rozvedení motivu samoty a vůbec tématu člověka čelícího vesmíru. V oblasti triků film využívá všechny dobově dostupné postupy od miniatur přes animaci po postprodukční masky, dvojexpozice a kombinaci studiových prostředí, exteriérů Údolí smrti a archivních záběrů běsnění přírodních živlů. Jiří Flígl Letní filmová škola Uherské Hradiště 2017