V neděli vždycky prší

Režisér Robert Hamer k základnímu tvůrčímu týmu studia Ealing jistě patřil, nicméně jeho osobní nekonformnost, nádech pesimistické pochybovačnosti a sklon k individualistické výlučnosti z něj činily v jistém slova smyslu outsidera. Naplnit dictum povznášejícího optimismu, jež patřilo k charakteristickým rysům produkce Ealing Studios pod vedením Michaela Balcona, pro něj bylo takřka nemožné. „Chci dělat filmy o lidech v ponurých místnostech, kteří si navzájem dělají ohavné věci," prohlašoval. Přestože patřil k nejtalentovanějším režisérům své generace, jeho údobí strávené v Ealingu se spíše vyznačovalo projekty nerealizovanými než těmi, které přece jen doputovaly na plátna kin. Stejně jako v pozdější černé komedii Šlechetná srdce a šlechtické korunky, tak i v duchu francouzského realismu pojatém snímku V neděli vždycky prší nemusel Hamer ve své tvůrčí představě ustoupit kompromisům. Naopak tímto depresivně laděným dramatem mohl naplnit své již zmíněné krédo. Údělem postav příběhu je zrádná dvojznačnost schématu klamat/být klamán. Život v chudém East Endu se odehrává téměř výhradně jen v jeho intencích. Hrdinka stráví neděli ukrýváním svého bývalého milence, který uprchl z vězení, před manželem, nevlastními dospělými dětmi, stejně jako před policií. Modem všech rozehraných vztahů je hrubozrnné plebejství, v němž pro nadosobní pohnutky není místo. Vše, touha po penězích, svobodě, dokonce i po lásce nutí zúčastněné postavy dramatu popřít veškeré imperativy cti a důvěry. Jestliže Šlechetná srdce a šlechtické korunky působí více literárním dojmem, zde Hamer klade větší důraz na vizualitu vyplývající z prostředí děje. V příkladné stylistické jednotě mu sekunduje kameraman Douglas Slocombe, jenž celý film snímá stylem syrového realismu. Zvláště mimořádná je světelnou atmosférou závěrečná honička v noční scenerii vlakového depa, které Slocombe vtiskl noirový výraz par excellence. Věroslav Hába Letní filmová škola Uherské Hradiště 2016