Mžitky

Mimořádně uznávaný klasik evropské kinematografie Andrzej Wajda se svým posledním dílem Mžitky rozloučil se světem přesně v duchu, v jakém tento gigant polské filmové školy i kina morálního neklidu tvořil celou svou kariéru. Hrdina první světové války a avantgardní malíř Władysław Strzemiński je na přelomu 40. a 50. let drcen rodícím se stalinistickým aparátem Polské lidové republiky. Sám věří v dočasnost hysterické revolucionářské nálady, jenže represe vůči nezávislému abstraktnímu umění se časem pouze stupňují. Strzemiński přichází jak o své místo na univerzitě, tak o možnost malovat. Coby invalida bez nohy a ruky a bez potřebných dokumentů je navíc jen těžko zaměstnatelný, proto pro něj nastává období nejen intelektuální, ale i fyzické tísně, kdy kromě svobody ducha musí bojovat i o každé sousto. Mžitky coby angažovaný film přenášející na diváka atmosféru zmaru a beznaděje tvoří zajímavý protiklad k debutové Poslední rodině Jana P. Matuszyńského. Ta sleduje jiného pozdějšího polského malíře Zdzisława Beksińského a naopak se vyhýbá přímému komentáři společenské situace. Kontrast obou titulů dokazuje záviděníhodnou bohatost polské kinematografie. Ta možná na první pohled zabředá v neustálých reflexích dávných křivd, ovšem právě rozdílnost jednotlivých tvůrčích přístupů dokazuje, že při autorském uchopení může vzejít hodnotné dílo i ze zdánlivě vyčerpaného tématu. Strzemiński a jeho prostřednictvím Wajda vzkazují obecenstvu, že na umění je nejdůležitější, aby vznikalo jako osobní postoj tvůrce ke světu. Propagátoři socialistického realismu naopak věří, že v umění existuje jediná správná cesta, a proto musí Strzemińského zlikvidovat. Wajda ve svém posledním díle podtrhává svůj celoživotní zájem o morální dilemata historie své země i člověka obecně. Snímek vyslaný polskou akademií do boje o Oscary představuje filmařsky čisté dílo zkušeného tvůrce stále na vrcholu sil a víc než jen důstojnou tečku za velkou kariérou. Martin Svoboda Letní filmová škola Uherské Hradiště 2017