Jiří a Otto Bubeníčkovi

Čeští tanečníci, hudební skladatelé, scénografové, narození jako jednovaječná dvojčataSvětoznámí tanečníci, skladatelé a scénografové pocházejí ze staré české cirkusové rodiny a byli předurčeni k povolání artistů. V jejich 11 letech je ale učitelka tance doporučila ke studiu na pražské Taneční konzervatoři. Zlomem pro ně byl úspěch na mezinárodní soutěži v Lausanne 1992, kde je oslovil slavný John Neumeier a nabídl jim studium na baletní škole v Hamburku. Jejich kariéra tím nabrala raketový vzestup. Brzy se stali sólisty hamburského baletu a se svým tanečním mistrovstvím sklízeli úspěchy na prestižních scénách celého světa. Jaké bylo jejich loučení s mimořádně úspěšnou taneční kariérou na poslední tour zaznamenala režisérka Tereza Kopáčová. Režisérka Tereza Kopáčová-Vrabelová režisérka, scenáristka Tereza Vrabelová * 1969 Kdo podle Vás patří k elitě národa? Jaké charakteristiky by taková osobnost měla mít? Elitou národa jsou pro mne kultivovaní lidé, kteří se svou pilnou prací o něco důležitého snaží, čímž potažmo mají sílu a moc kultivovat i jiné. Vy jste natočila medailonek bratrů Bubeníčků. Z jakých důvodů padla Vaše volba právě na ně? Dětství a mládí, resp. než u mne zvítězil film, jsem věnovala tanci a občas se mi po tomhle oboru zasteskne. A má to souvislost i s kultivovaností z první odpovědi – myslím, že tanec kultivuje tělo iducha obzvlášť účinně. U bratrů Bubeníčků je navíc zajímavé přidané téma – hledání vlastní identity – u dvojčat tanečníků úplně hmatatelné. Jaký je váš vztah k cyklu GEN a co byste chtěla, aby sledování krátkých dokumentů u diváků vyvolalo? GEN mám tak sentimentálně ráda, že jsem nedokázala odmítnout, i když se mi do dokumentů už vůbec nechce. Mám ho ráda nejen proto, že jsem byla nejmladší režisérkou (a můj táta nejstarším režisérem) původního cyklu. V 90. letech to byl pro nás všechny velmi důležitý projekt s obrovskou sledovaností (některé díly měly dnes už nepředstavitelných 60 % i víc), který zmapoval nejen elitu národa, čímž určitě přispěl k našemu národnímu vědomí a sebevědomí, ale vlastně taky velmi přesně zmapoval stav porevoluční dokumentaristiky. Ostatně napsala jsem o tom diplomku, čímž chci především doložit roli GENu v mém životě. Ráda bych, aby jednotlivé portréty zase připomněly, že když člověk najde svou cestu a opravdu se snaží, uspěje. Jasně, že by bylo krásné, kdyby v nás zase vyvolal aspoň trochu národní hrdosti, má-li televize ještě tu moc. Česká televize