Miluj mě, jestli to dokážeš

Od prvních pár minut "dokumentu" mám pocit zmatenosti, který se nevytrácí ani s dojezdem filmu. Různé dějové linie, různě hcp. lidé, kteří mají od placeného kontaktu se ženou různá očekávání. Navzdory tomu se dokument tváří, že prezentuje tabuizované téma sexuální asistence, která by byla vlastně určená (úsudek potvrzený samotným protagonistou v rámci diskuse po filmu) pro jednoho z trojice protagonistů.

Dokument zachycuje, jak trojice mladých postižených, (hendikepovaných) mužů, řeší své sexuální potřeby pomocí prostitutek. Dva z nich jsou „vozíčkáři“, z toho jeden po úraze a druhý jako důsledek nemoci. Třetím protagonistou je pak lehce mentálně postižený muž. Film věcně, bez bulvární senzačnosti přibližuje problémy, s touto oblastí jejich životních potřeb spojené. Ukazuje složitosti s tím spojené a to, že pro podobně postižené lidi je potřeba speciálně vyškolených „sexuálních asistentek“. Jak to již běžně funguje v některých „sociálně“ vyspělých zemích. V dokumentu je jedna taková „speciální asistentka“ a zbývající jsou „běžné“ prostitutky, které jsou ochotné „obsloužit“ i postiženého zákazníka. Jediné, co lze dokumentu vytknout je, že není nijak zmíněn stejný problém u podobně postižených žen. Pravděpodobně se dokumentaristce žádnou takovou ženu nepovedlo najít. Ostatně i ve světě „nepostižených“ žen, je využívání mužských prostitutů, zřejmně mnohem méně časté. Situace žen v této záležitosti je evidentně jiná. Ale to srovnání rozdílu mužské a ženské situace mezi postiženými, by bylo zajímavé. Velmi však oceňuji, jak otevřeně, ale bez jakékoliv laciné senzačnosti, je toto „choulostivé“ téma v dokumentu zachycené. Smržové se zjevně povedlo s protagonisty dokumentu navázat velmi důvěrný a důvěryhodný vztah. Film také není „lítostivý“, ale jsou v něm mnohé dojemně lidské momenty. Mě jako diváka velmi zasáhla scéna, kdy prostitutka sděluje svému mentálně hendikepovanému klientovi, že jejích služeb bude moci využít jen omezeně, protože má zrovna menstruaci. To mi od ní přišlo, jako neprofesionální, nefér přístup. Vzhledem k tomu, že její zákazník si toto „životní potěšení“ může dopřát, (mimo jiné z finančních důvodů), jen vyjímečně. Ostatní „sociálně-sexuální“ pracovnice byly natolik sympatické, že mě až napadlo, že jestli se takové vyskytují i mezi těmi „běžnými prostitutkami“, tak by mohl být příjemný zážitek jejich služeb využít. Což jsem tedy ještě nikdy v životě neudělal, jakkoliv v této oblasti nemám žádné předsudky a dobrovolnou, ničím nevynucenou, a zejména nikým nevykořisťovanou, prostituci vnímám, jako naprosto legitimní způsob obživy. Dokážu si představit, že pro některé ženy to může být příjemnější, než práce v továrně u výrobní linky, či v kanceláři nějaké firmy. Každopádně Dagmar Smržové se povedlo natočit velice zajímavý dokument, který upozorňuje na důležitou oblast života postižených, kterou je také potřeba řešit.