S Pydlou v zádech

Televizní záznam naprosto dokonalého divadelního představení z pražského Semaforu, které dnes už patří mezi naše nejzářivější poválečné divadelní klenoty. Nepopsatelná atmosféra a náboj sice na obrazovce zdaleka tak nevynikne, ale protože jsem měl to štěstí a byl jsem v Semaforu jednou přímo u toho, tak mi to na zážitku nijak neubralo. Josef Dvořák tady jasně dokázal, že je opravdu velký divadelní herec a já v tomto případě s hodnocením vůbec neváhám a dávám maximum možného!

Ne že by to mělo až tak děj; "kouzlo" představení spočívá především v Dvořákových výstupech z role a "komunikaci" s publikem a "úchylnosti" postavy skvěle zahrané J. Paulovou.

Divadelní představení jsem viděl 3x. Naprosto bezvadné. Mám rád J.Dvořáka, začínal v divadle v mém rodném městě, Kladivadle. Bohužel televizní záznam inscenace je zkrácen cca o 25-30 minut. V posledním představení, co jsem viděl, nahradila Paulovou Markéta Hrubešová, mám jí rád, ale to souznění mezi Dvořákem a Janou už nebylo takové jako v dřívějších představení. Znám nazpaměť repliky Josefa Dvořáka, dodnes si je připomínám.

Už kdysi dávno při prvním vidění jsem si na papír zapisoval nejlepší hlášky ("Gramotní si budou dělat poznámky, většina si bude pamatovat.") Od tý doby jsem to viděl několikrát a ještě častěji si opakovaně dávám fantastickou pasáž o umírání a Japoncích ("My máme právo na práci, voni musej dělat.") Nechápu, že při tak časté meziřádkové palbě do režimu to vůbec povolili (a ještě víc nechápu, že tenhle televizní záznam režíroval Evžen Sokolovský). Nadčasovou sdělnou hodnotu to má ale i dneska. V dobovém kontextu je S Pydlou v zádech nejlepším argumentem, proč se z Josefa Dvořáka v 80. letech stala všudypřítomná hvězda československého šoubyznysu.