Loutky

Tři, velmi dobře výtvarně zpracované a podpořené vynikající kamerou, příběhy nenaplněné lásky s tragickým koncem. Sledování filmu ovšem vyžaduje velmi, velmi, velmi trpělivého diváka. Kitanova obliba v pomalu plynoucím ději a dlouhých nehybných záběrů je zde dovedena do krajnosti. Být to o trochu pomalejší, tak se s filmu stane sled statických obrazů.

Těžká romantika po japonsku aneb ujetý slepenec příhod ze života vyšinutých nešťastníků, jejichž složky Kitano vyhrabal ve zdravotních kartách archivu psychiatrické léčebny někde v Okinawě. Zajímavým se jevil snad jen příběh oddanosti v podobě donášky sobotních obědů pro yakuzáckého bosse, který se zpozdil o celý život, další epizody, i přes svou tragiku a morbiditu, zely sice uměleckou, ale emocionální prázdnotou, stejně, jako nádherná příroda kolem, jejíž krása ztrácela ve spojení s dějem kouzlo. Napříště si vychutnám kvetoucí japonskou třešeň v záběrech National Geographic bez toho, aby mi tam zacláněli dva mimoňi na šňůře.