Světlé noci

V hlavní soutěži letošního Berlinale zazářila i zdánlivě nenápadná novinka německého režiséra Thomase Arslana Světlé noci, ačkoliv se neprávem ocitla ve stínu děl s křiklavějšími tématy. Meditativní road movie o putování otce a syna krajinou severního Norska sice nemá silné politické téma a důsledně se vyhýbá nečekaným zvratům. Zato však splňuje jeden z nejtěžších filmařských úkolů – zachycuje pomocí minima prostředků křehké, všední mezilidské vztahy. Když se Berlíňan Michael dozví, že jeho otec zemřel, vydává se do Norska, kde jeho rodič v posledních letech žil, aby se tu vypořádal s potřebnými formalitami. Bere s sebou patnáctiletého syna, který vyrůstá s matkou a mnohem větší zájem než o otce a společný výlet má o to, co mu hraje ze sluchátek, jež prakticky nesundává z uší. Na podobném půdorysu vznikly desítky filmů, jenže režisér a scenárista Arslan, jenž začínal v rámci tzv. Berlínské školy, se zdařile vyhýbá klišé. Během pouti podmanivými severskými sceneriemi se mu daří zobrazit i to nejprchavější – tiché chvilky skutečné intimity mezi dvěma muži, kteří se dosud neobratně snažili hrát role starostlivého, melancholického otce a vzpurného syna. Světlé noci budují napětí minimalistickými prostředky – v jedné z nejsilnějších scén kupříkladu projede dvojice kolem odbočky, poté dlouhé desítky vteřin couvá, jen aby se trpělivým divákům otevřel pohled na hořící chatu u cesty. Z podobných situací Arslan záměrně netvoří drama, zato jemně pracuje se změnami atmosféry, které odrážejí především vnitřní život obou hrdinů. Jeho metoda může připomenout podobně realistické nezávislé snímky americké režisérky Kelly Reichardtové, které také umějí střídmě, leč citlivě vyprávět o silných hnutích v lidském nitru jen pomocí jednoho pohledu, jedné zdánlivě bezvýznamné věty, jediné obrazové kompozice. Někdy se – jako v Arslanově nejnovějším, sedmém filmu – nemusí stát skoro nic, a přesto se uvnitř postav i publika odehraje tak mnoho. Tomáš Stejskal Letní filmová škola Uherské Hradiště 2017