Satyrikon

V díle klasika světové kinematografie Federika Felliniho otevírá SATYRICON druhé tvůrčí období a zároveň zahajuje triádu velkolepých dobových fresek, k nimž dále patří CASANOVA (1976), A LOĎ PLUJE (1983). Není náhodou, že právě dílo Petroniovo, patřící k nejčtenějším z antické literatury, přestože se z něj dochovaly jen zlomky, se stalo impulsem ke zrodu této ojedinělé filmové feérie konce 60. let. Felliniho lákal zapomenutý a ztracený svět antiky, který on sám charakterizoval jako neznámou krajinu zahalenou v mlze, dovolující mu navázat k ní vztah, založený čistě na fantazii a obrazovornosti. Navíc mu právě Petroniův text, zasazený do roku 54 našeho letopočtu, tedy do etapy největšího morálního úpadku antického Říma, silně rezonoval s tehdejší realitou, plnou převratných politických změn, v nichž nejednou klíčovou roli sehráli mladí. Řečeno jeho slovy: "Petronius popisuje společnost spějící k zániku, po níž nastoupí nová epocha... Stejný zmatek, pramenící z vědomí jakési nedaleké hluboké změny, charakterizuje naši generaci, která na ni ještě není připravena..." Dodejme, že tak se to na přelomu 60. a 70. let mohlo skutečně jevit. Hrdiny mozaikovitého příběhu, apelujícího na divákovu fantazii, jsou dva mladíci - Enkolpios a Askyltos. "Oba se, stejně jako hippies své doby, toulají bez peněz od jednoho dobrodružství k druhému, bez jakýchkoliv zábran a váhání, s nevinnou přirozeností a nádhernou vitalitou živočichů. Třebaže v nic nevěří a nemají potřebu věřit a netouží ani něco měnit nebo ničit, jeví se jejich netečnost vůči společnosti, která je obklopuje, jako jakýsi druh vzpoury. Žijí ze dne na den, ponechávající vývoj svých dalších osudů náhodě." (Veškeré citace jsou z knihy Zdenka Zaorala Federico Fellini). Tvůrce chtěl původně svůj film obsadit slavnými hvězdami. Nakonec se rozhodl pro většinou zcela neznámé tváře, které působí dojmem jakoby sestoupily z pompejských fresek.