Relikvie tajemství svatých

Relikvie tajemství svatých. Dynamický dokument s hranými pasážemi o křesťanské kultuře smrti v osobitém zpracování autorské a režisérské dvojice: Jana Kristina Studničková a Otakáro Maria Schmidt. Film o smrti a věčném životě, o poezii pozemského života i mystice života nebeského. Film vypráví o svatém Mikulášovi, Karlovi IV., mystičce Kateřině Emmerichové, legendárním a mystickém Longinově kopí, Svatém grálu, slavné pouti v italské Padově, svatém Kříži, Turínském plátně a o ikonách, jako zvláštním druhu posvěcené hmoty. Námět, komentáře, texty: Otakáro Maria Schmidt, Miroslav Herold Scénář: Otakáro Maria Schmidt, Jana Kristina Studničková Dramaturg a kreativní producent České televize: Patrick Diviš Komentář četl: Viktor Preiss Respondenti: Miroslav Herold, Dominik kardinál Duka, Jan Royt, Cyril Vasil, Marek Orko Vácha, Marina Luptáková, Jaromír Kubů, Max Kašparů Hudební režie: Jana Kristina Studničková Použitá hudba: Vojtěch Komárek, Zdeněk Pololáník, Schola Gregoriana Pragensis Zvuk a mix zvuku: Jana Kristina Studničková, Ladislav Greiner Střih: Jana Kristina Studničková Kamera: Otakáro Maria Schmidt, Jiří Strnad, Michal Čeliš Producent a produkce JesuPrague Film: Jan Mrzena, Otakáro Maria Schmidt Režie: Jana Kristina Studničková a Otakáro Maria Schmidt Vyrobily JesuPrague Film a Tvůrčí producentská skupina Patricka Diviše. Od středověku poutníci putovali za hroby svatých a slavnými relikviemi po celé Evropě a Blízkém Východu. Úcta k relikviím – tedy tělesným pozůstatkům světců a k předmětům s životem svatých spojených se datuje od raně křesťanské doby. „Velmi důležitou součástí kultu relikvií byla víra, že tyto lidské ostatky nebo předměty v sobě mají sílu, protože patřily člověku, který stále žije v Boží blízkosti. Díky tomu se tak může za nás na tomto světě přimlouvat. Proto byly neseny v procesích proti moru nebo sloužily jako ochrana proti nepřátelským vojskům“, zdůrazňuje historik, jezuita a průvodce filmem Miroslav Herold. Mezi posvátnými relikviemi se u křesťanů největší váhy dostávalo ostatkům, které jsou spojeny s Ježíšem Kristem. Část Kristova kříže, hřeb, kterým byl přibit na kříž, dva trny z trnové koruny a nápis, který zvěstoval, že tento umučený a ukřižovaný člověk je Král Židů, najdeme v římské bazilice „Svatého kříže v Jeruzalémě“. Patrně největší senzaci, diskuze a spory, však vyvolává Ježíšova relikvie Turínské plátno. Tajemná relikvie plátna s mužskou postavou, jejíž rysy jsou evidentně poznamenány podstoupeným mučením, a plátno je zjevně potřísněno krví, nenechává spát vědce a historiky. Největší sbírku relikvií u nás obsahuje Svatovítský poklad. Tyto relikvie začali shromažďovat nejprve Přemyslovci, nejvíc je ale rozvinul nejvýznamnější sběratel relikvií Karel IV. Věřil, že shromáždí-li do Českých zemí všechny relikvie Kristova utrpení, tak tam sestoupí Kristus v den posledního soudu. Tyto relikvie tak podle něho byly zárukou spásy jeho rodiny a vlastně potažmo celé země", doplňuje historik umění Jan Royt. Na téma relikvie a kultura smrti se podíváme z hlediska historického i současného, psychologického i mystického, kulturního a ikonografického, genetického a hlavně s pohledu panovnického - sběratele Karla IV., který soustředěním svatých relikvií, zvláště pak Ježíše Krista, sledoval ochranu své rodiny a státu a budoval magické uspořádání budoucího středu Evropy - stavbou katedrály sv.Víta s kaplí sv.Václava, „jeruzalémským obrysem“ Nového Města pražského, kaplí Božího těla na Karlově náměstí, chrámem Panny Marie Sněžné a ostatními stavbami, sestavenými do magických (spirituálních, duchovních) tvarů. Dále pak založení university evropského kalibru, arcibiskupství a k tomu Karlštejn a jeho kaple svatého Kříže, předobraz mystického hradu Grálu a Karlův most. Pozoruhodné na věci je však ještě něco dalšího: stálé duchovní vyzařování celé soustavy, která trvá dodnes. Ono vyzařování je zdrojem neopakovatelné atmosféry Prahy a propojených duchovních míst v celých Čechách. Tělesnost si Bůh vybral jako terén, do nějž se vtělil, ponořil, který přijal, posvětil, završil jeho počáteční důstojnost a kvalitu, dal jí smysl a lesk. Při hlubším ponoření se do křesťanského pojetí člověka a světa totiž jasně vysvítá, že tělo je důstojným, byť křehkým chrámem, který si sám Bůh vyvolil za své sídlo, je chrámem nejen lidské duše, ale i samotného Boha. Na Východě hovoří o trichotomii, o těle, duši a duchu, které jsou neoddělitelně spjaty a provázány, byť vše je udržováno v jistém napětí, jelikož do tajemství člověka vstoupila tragédie hříchu. Člověk – kolik lesku a bídy, světla a stínu se vynoří, když nad sebou přemýšlíme. Jsme bytosti zdánlivě nepatrné, omezené časem a prostorem, naše plány se ale nespokojí s planetou Zemí. Chceme se dotýkat hvězd, obejmout vesmír, proniknout za jeho hranice. Čas relativizujeme a ohromuje nás představa věčnosti a nadčasovosti. Snaha obstojně přežít nás však zas a znova poutá k zemi a staví před nemalé poslání. Máme tento svůj domov obývat, obdělávat, pěstovat, ošetřovat a ctít, stejně jako máme dbát na vztahy mezi sebou a chovat v úctě toho, kdo nám zemi i nás samotné stvořil. To vše je obsaženo v latinském slově colere ve trojím významu – obdělávat kultura, pěstovat kultivace, uctívat kult. Snad je paradoxem, že až doba moderní se v některých svých myšlenkových proudech – možná programově – oblasti lidského umírání a posmrtné památce člověka vyhýbá, banalizuje ji, cynicky znevažuje. Na scénu se vtírá morbidita bez obsahu, na odiv stavěná filmovým a výtvarným průmyslem, aby fascinovala, zevšedněla a byla u diváků vystavena cynickému výsměchu. Např. hra se slovy Halloween a Helloween, které jsou v ostrém protikladu, až skoro ďábelském plánu, proti našim svátkům, slavnosti Všech svatých a Vzpomínce na všechny věrné zemřelé – tedy Památce zesnulých, 1. a 2. listopadu, kdy se tomuto období lidově říká „Dušičky“. Proti architektuře morbidně prezentované smrti, prázdné a vedoucí k nicotě, bychom rádi znovu ukázali v plné síle a nahotě architekturu kultury smrti, kterou zbudovali – mezi ostatními světovými tradicemi – křesťané. © Česká televize a JesuPrague Film 2017