Sedmá pečeť

Určitě jeden z nejlepších filmů Ingmara Bergmana. Apokalyptickými záběry dosahuje Bergman naléhavosti, jež je v takové míře obsažena pouze v jeho nejpřesvědčivějších dílech.

Film založený vyloženě na kontrastech, jak filozofických a tak filmových. Věčně pochybovačný rytíř Block a nihilistický sluha Jof v protikladu k bezstarostným kejklířům užívajícího si s vděčností každého nového dne. Silná scéna se zástupem náboženských blouznivců v kontrastu s místy až fraškovitým chováním kejklířů. Poněkud zbytečná scéna s kovářem hledajícího svou povětrnou ženu, jež posloužila pouze jako podklad pro „filozofování“ o ženách proti hlubokomyslným rozhovorům mezi smrtí a rytířem. Film plný otázek na které je velice snadné nalézt odpovědi. Stačí jen málo, podvolit se smrti a otázky o existenci boha či satana, smyslu víry a života, jeho nicotnosti jsou rázem vyřešeny. Každý k tomuto poznání, dřív anebo později, jednou dospěje. Jediná věc je mi však záhadou. Podle jakého klíče smrt určovala kdy nastal jeho čas? (viz. závěrečná scéna na hradě). Film s originálním nápadem šachové partie se smrtí, silnými dialogy a působivou hudbou, dokonale skloubenou s děním na plátně. Ale i film bez silnějších dramatických okamžiků a zvratů a bez možnosti ztotožnit se s jakoukoliv postavou (vcelku mně bylo jedno, pro koho si smrt přijde). Snad jedině sama smrt, jelikož je jedinou jistotou v životě, si určité sympatie zaslouží. Film, který v době vzniku, zcela jistě vzbudil, především v intelektuálských kruzích, zaslouženou pozornost, hlavně volbou tématu. Z dnešního pohledu, kdy nic není tabu, bych to až za takový zázrak, jak je prezentováno, nepovažoval.

No, nevím. Na mě to asi bylo moc umělecký. Rozhodně to je originální film ale ne pro mě. Mě to přišlo zdlouhavý a složitý.

Kdo tvrdí, že se v Bergmanovi zcela vyzná, ten pěkně lže. Kdo tvrdí, že jeho tvorbě plně rozumí, tak ten lže taky... Myslím si, že jeho filmům totiž nelze zcela rozumět. Nejinak je tomu právě u mě a jsem upřímně ráda. Jsem si jistá, že tento snímek nestačí vidět jen jednou, ale zároveň se na něj v žádném případě nedá dívat pořád. Je v něm tolik otázek, tolik symboliky a tolik filozofie, až se z toho mozek málem zblázní, ale zároveň je v něm tolik klidu a tolik nostalgie, souladu, harmonie a prosté krásy. Cesta vymírajícím středověkem je nezapomenutelná, stejně jako Blockovy šachy se smrtí. Stejně jako sám trpitelský rytíř Block – mladinký Max von Sydow. Nádherně zvolna plynoucí děj, tíživá jedinečná atmosféra. U tohoto snímku se vždy jedni budou nudit a druzí budou žasnout. Existuje něco mezi tím?