Sedmikrásky

Já nemám nic proti „uměleckým“ záměrům a snímkům. Ale pokud je za to považováno střídání filtrů, je to na pováženou. O ději raději nebudu ani psát. Prostě paní Chytilová předvedla další pitomost bez hlavy a paty. A kdyby do toho nepřidala pazvuky, nebyla by to ona. Snad jen skoro ke konci je hudba, která stojí za poslech. Ale je to jen kousek Wagnerova Funeral marchu.

Začala bych stejně jako Noerona a to tím že k nové vlně všeobecně nemám kladný vztah, souhlasila bych s tím, že snímek zaujal po vizuální stránce, především kostýmy E. Krumbachové byly velmi zdařilé. Dále bych pochválila hudební složku, která velmi dobře podbarvovala situace na plátně (obrazovce). Co mi nepřipadalo vůbec zábavné, tak výroky a chování obou představitelek, protože ty byly na "přes držku" a mít takové nevycválané parchantky doma nebo v okolí, tak potěš pán Bůh.Jenže ono to vlastně bylo účelem, aby provokovaly - mě teda hrozně,ale smát jsem se tomu nedokázala.

Naprostá slátanina nebo provokující a kultovní dílo? Nevím,ale jak někdo napsal na ČSFD kdyby člověk tu dobu co trvá film koukal z okna, jen tak vyjde to nastejno a já se k tomuto názoru přopojuji. Ani jsem to nedokoukal, snímek mě úplně minul.

“Když se všechno kazí, budeme zkažené i my.” Specifický snímek artového pojetí v groteskním rozletu ve svém filosofickém pohledu a kritiky společnosti napříč spektry všedního života. I přes urvalou kritiku své doby s přehledem obstojí i dnes. Snímek je ohledně naivity prezentovaných dívek tak surrealisticky silný, že se té kritiky za socialismu v podstatě nelze ani divit. Avšak s jistotou lze říct, že kdyby něco takového bylo natočeno dnes, a to s poukazem právě na dobu dnešní, mohutné kritiky by se to jistojistě nevyhnulo zrovna tak. Režisérka Věra Chytilová tímto snímkem také do československé kinematografie hodila tvůrčí artové vidle, a to pořádné. Zákazu snímku po událostech v roce 1968 se tedy taktéž nelze divit. Je plný odkazů a symbolik ve svém útoku na morálku, avšak v takovém uměleckém rozhraní, že je pro běžného diváka naprosto hodně těžko uchopitelný. Tzv. paradox interpretace prezentovaný obrazově vizuálními montážemi je zkrátka spíše cílem na náročného diváka. „Jde mi o to dostat diváka do situace, kdy sám přemýšlí, jakou roli hraje ve vlastním životě, když se kouká na moje filmy. Chci, aby srovnával svůj život s tím, co vidí na plátně,” nechala se slyšet Věra Chytilová, což byla rána především pro stranické soudruhy. Za socialismu si přece byli všichni rovni, tedy nemohlo být mezi lidmi rozdílu. A tak snímek a Věra Chytilová následně dopadli, jak dopadli. Film i ona se se dostali na černou listinu. Ano, film není pro každého, byť je to škoda a ne zrovna malá. Taková prezentace v rámci upozornění na povrchnost mezilidských vztahů prostřednictvím dvou dívek, právě tohoto marastu plně využívající ke své rebelii, se jen tak nevidí.