Někdo to rád zahalené

Francouzské filmové komedie jsou pro mě od doby Jacquese Tatiho (film "Můj strýček" jsem viděl v kině snad 10x) ke zlaté éře v letech šedesátých a sedmdesátých oblíbené po dnes. I v poslední době dochází k rehabilitaci žánru, ale tento příběh je pro mě takovou smutnou komedií. Vážné téma asimilace etnika je podáváno v humorné poloze, ale těžkou uvěřit, když skutečnost je jiná (i z osobní zkušenosti v roce 2016 z návštěvy u příbuzných a jejich názorů). Problémy se ve filmu týkají jednotlivých osob, ale když je skutečnost v tisícovkách a více lidích, jde už opravdu o závažnou věc. Nechávám stranou částečnou naivitu Armanda v převleku hidžábu, který pravý muslim by neodhalil jeho identitu; stejně jako hrátky ve společném bytě spojené s převlékáním. Tak mě snad pobavil jen Predrag "Miki" Manojlovič" jako Darius, iránský otec hlavního hrdiny, který si s chutí zahrál v dalším francouzském filmu.