Ještě jsem nedokouřil své poslední viržínko

Na začátku přežily tři děti ze sta. O rakovině a jiných bolestech ve zpovědi Josefa Kouteckého. Za svůj život viděl umírat stovky dětí. Když začínal, přežily tři ze sta, dnes je – hlavně díky jeho úsilí - poměr přesně opačný. Zasvětil život dětské onkologii a rakovina se stala nejen jeho celoživotní profesní výzvou, ale tím nejkrutějším způsobem zasáhla také do jeho osobního života. Připravila jej totiž o dvě nejmilovanější ženy – o manželku i dceru. Intimní portrét profesora Josefa Kouteckého Ještě jsem nedokouřil své poslední viržínko uvede ČT2 v úterý 16. května ve 20.55. „Celý život jsem byl optimista, ale poslední dobou se můj optimismus začíná vytrácet. Vím, že život zkrátka končí, ale to si nepřipouštím. Neuznávám, když někdo říká: už to nestojí za to,“ tak otevírá Josef Koutecký svůj dokumentární portrét. Založil, vybudoval a institucionalizoval v Československu nový lékařský obor - dětskou onkologii a úmrtnost dětských onkologických pacientů u nás zvrátil o neuvěřitelných osmdesát procent. Byl šéfem kliniky, děkanem, prorektorem, vychoval nespočet dětských onkologů, ale podstatou jeho životní i profesní filozofie zůstala láska a víra v člověka, nikoliv samotné léčení nemoci. I proto učí lékařskou etiku a i proto mu, podle jeho názoru, po jmenování do akademické funkce chodily anonymní výhrůžky smrtí. Josef Koutecký, pro přátele Péťa, nechává v dokumentu diváky nahlédnout do míst, která mu jsou nejdražší – do jeho bytu plného uměleckých artefaktů, Rudolfina, Karolina, Strahovského kláštera, pražské Zoologické zahrady a na chalupu v Mezihoří. Vzpomíná na své těžké začátky, okamžiky, které málem vedly k jeho profesnímu vyhoření i na kruté zkoušky, kterým jej vystavila nemoc, jíž zasvětil celý svůj život. Mezi ty z nejtěžších patřila smrt jeho dcery a manželky. „Svoji Jitku jsem poznal na dětské onkologické ambulanci a hned jsem na ní ‚začal pracovat‘. Půjčil jsem si gramofon a na klinice jsem jí pouštěl desky. Ona byla hudbou nepolíbená, ale prostřednictvím lásky ke mně se do hudby také zamilovala,“ vzpomíná v dokumentu Josef Koutecký a pokračuje: „Náš společný život byl krásný tím, že jsme nic neměli, byli jsme opravdu chudí. Když jsme se brali, tak jsme spali na podlaze. Radovali jsme se ale z každé maličkosti, jak v soukromí, tak v mé práci, která neustále rostla. A Jitka u toho všeho mohla být. Nikdy mi to moc nedávala najevo, ale musela být moc pyšná. Protože kudy jsem chodil, tam jsem říkal, že bez ní bych to nedokázal.“ Po smrti manželky, jak uvádí, neuměl ani vybrat peníze z bankomatu a dodnes neodešle esemesku. „Josefa Kouteckého jsem sledovala delší dobu, vzhledem k tomu jaká je to kapacita a co vše dokázal. Zajímalo mě ale, jaký je ve skutečnosti jako člověk,“ vzpomíná na natáčení režisérka Šárka Maixnerová a dodává: „Ze začátku natáčení byl velmi opatrný a zdrženlivý, ale nakonec jsme se dohodli na třech jeho podmínkách: aby byla zmíněna jeho zemřelá žena, aby z filmu vyšel s lidskou tváří, a aby se na záběrech nehrbil a chodil rovně. Poté, co poprvé viděl film na premiéře v Karolinu, zkonstatoval, že jsme jeho podmínky splnili.“ Kreativní producentka Lenka Poláková, v jejíž tvůrčí producentské skupině film vznikl, uzavírá: „Netušila jsem, že kromě toho, kolik toho dokázal ve své profesi, je také vášnivým milovníkem hudby, zvířat, viržinek a života vůbec. Josef Koutecký je neuvěřitelný člověk s neuvěřitelným osudem. Jsem moc ráda, že jsem se s ním mohla setkat. Nejsilnějším momentem bylo, když mu na slavnostní předpremiéře v Karolinu přišli poděkovat lidé, jejichž dětem zachránil život.“ Alžběta Plívová Vedoucí Komunikace a PR, tisková mluvčí Česká televize