Anita – švédská nymfička

Z výčtu filmařských profesí, které na různých svých snímcích Torgny Wickman zastával, by někdo mohl usuzovat, že se jedná o renesančního tvůrce. Bohužel reálné kvality jeho děl tuto představu zásadně čeří. Při střízlivém zhodnocení se Wickman ukazuje jako prachsprostý hokynář, který nedostatky v oblasti talentu vyvažoval podnikavostí. Po marných začátcích s neúspěšnými komediemi a dramaty z 50. let využil v roce 1969 posledních padajících zábran skandinávské cenzury a zajistil si místo v historii coby autor prvního oficiálně distribuovaného švédského pornofilmu. Stejně jako tehdejší podnikavci z Ameriky také on se alibisticky zaštítil formátem rádoby vzdělávacího pseudodokumentu. Ur kärlekens språk (Řeč lásky, 1969) představuje i v rámci své kategorie hodně tristní podívanou, ale doboví diváci nalákaní atrakcí nesimulovaného sexu z filmu udělali kasovní trhák. Během následujících osmi let, po nichž dal celovečerním bijákům sbohem, Wickham stihl natočit nejen další tři přímá pokračování svého oslíčku-otřes-se, ale také hrstku narativních filmů. Žalostný pokus o skloubení erotického dramatu se satanistickým hororem Skräcken har 1000 ögon (Hrůza má 1000 očí, 1970), jalová lascivní komedie Kyrkoherden (Vikář, 1970) o duchovním stiženém kletbou permanentní erekce či nesoudně ambiciózní kostýmní hambárna Lockfågeln (Vějička, 1971) ukazují, že i mimo svět porna zůstal věrný heslu „sex prodává“. Bezostyšná exploatace Anita – švédská nymfička představuje středobod Wickmanovy tvorby. Z jeho pseudodokumentů přebírá alibistický rámec osvětového díla, zatímco fušersky provozní formou zpracovává fiktivní příběh, který se celý točí kolem sexu. Hlavní atrakcí filmu se stalo angažování úchvatné Christiny Lindbergové, která se díky svým přednostem a ochotě je předvádět před kamerou stala mezinárodní hvězdou erotických filmů od Evropy přes Ameriku až po Japonsko. Jiří Flígl Letní filmová škola Uherské Hradiště 2017