Panenka

Fráze o kariérním vzestupu a pádu nesedí ve švédské kinematografii na nikoho tak přesně jako na režiséra Arneho Mattssona. Již od debutu v roce 1944 platil za jeden z předních talentů své generace. Odvážnou letní romancí Tančila jedno léto (Hon dansade en sommar, 1951), oceněnou Zlatým medvědem na Berlinale, navrátil Švédsko po dekádách absence na světovou filmovou scénu. K tomu ustanovil erotiku, potažmo její příslib, jako mezinárodní trademark skandinávských snímků, jenž poté pomohl k zahraniční distribuci i dílům Ingmara Bergmana. Během 50. a začátkem 60. let Mattsson dále stoupal v očích domácí kritiky díky vytříbeným a stylově progresivním thrillerům, které mu vynesly přirovnání k Alfredu Hitchcockovi. Mezi nimi si zaslouží zmínit např. Mannekäng i rött (Manekýna v rudé, 1958) označovaná za předchůdce italských giallo kriminálek. Ovšem během 60. let se jeho filmy stávaly čím dál temnějšími a skandálnějšími a domácí kritika začala dříve oslavovaného tvůrce vláčet bahnem. Hřebíček do rakve jeho kariéry zatloukl nevybíravě nihilistický pošmourný thriller Smutsiga fingrar (Špinavé prsty, 1973), jenž představuje jeden z vrcholů sedmdesátkové deziluzivní linie švédské kinematografie. Po odchodu do ústraní se Mattsson v závěru 80. let vrátil pouze coby námezdný režisér na produkcích krále švédských béček Matse Helgeho Olssona (autora Akce ninja). Vyšinuté psychologické drama Panenka představuje jeden z Mattssonových nejvytříbenějších kousků. Příběh o nočním hlídači, který ukradne z obchodu figurínu a ve svém nuzném podkrovním příbytku s ní prožívá nejprve idylický a posléze tragický milostný vztah, na první pohled působí bizarně. Jedná se však o drásavou metaforu osamělosti jednotlivce v moderní společnosti. Skrze vedlejší figury dalších nájemníků v činžáku, kde protagonista bydlí, navíc film své ústřední téma doplňuje o kousavý portrét sebestřednosti a bezcitnosti samozvaně normálních lidí. Jiří Flígl Letní filmová škola Uherské Hradiště 2017