Slunce vychází jednou denně

Drama s prvky lidové balady vypráví o samorostlých horalech, kteří se v divokých poválečných letech dostanou do střetu s nově nastoleným lidově demokratickým zřízením. Příběh zasazený do prostředí poválečné horské vesnice obsahuje prorežimní prvky, přesto po natočení musel čekat pět let na svoji premiéru. Film Slunce vychází jednou za den natočil režisér Henryk Kluba ve stylu lidové balady. Objevují se v něm folklorizující zpěvy, postavy jak vyřezané dlátem řezbáře i zajímavě pojaté trikové záběry, které českému divákovi mohou místy připadat jako vystřižené z pohádek o Krakonošovi (film přitom vznikl v reálných exteriérech). Drama poskytlo vynikající hereckou příležitost především představiteli hlavní role Franciszku Pieczkovi, který je v tuzemsku znám zejména díky roli tatínka v ironické komedii Díky za každé nové ráno (1994). Ve filmu Slunce vychází jednou za den Pieczka ztvárnil autoritativního, ale spravedlivého Haratyka, nekorunovaného vládce horské vesnice. Horalé bývali specifickou skupinou obyvatel. Vždy žili poněkud v izolaci, zvykli si samostatně čelit všem příkořím, i těm válečným, a vznikla u nich určitá nedůvěra k ostatním lidem a novým pořádkům. A právě ty sem po skončení druhé světové války přijíždějí nastolit nejprve partyzáni, později představitelé komunistické moci. Horalé si vlastními silami (a díky dobrodružnému výpadu na území po vysídlených Němcích) vybudují pilu, školu a cihelnu - a vše považují za svůj společný majetek. Nový režim si však společné vlastnictví představuje poněkud jinak - podle jeho pravidel by pilu a cihelnu měly využívat i sousední vesnice. Tvrdohlaví horalé s tím nesouhlasí a lidová moc nemá dost času ani přesvědčivosti, aby je získala na svoji stranu. V důsledku toho dojde ke konfliktu a skupina vesničanů se stáhne do lesů. Starosta Haratyk se vydá na trnitou cestu ke „zmoudření", za něž zaplatí vysokou cenu... Film vedle postav bodrých horalů pracuje i s poněkud schematickými postavami „hodného" stranického tajemníka a „zlého" estébáka. I navzdory svému prorežimnímu vyznění však ležel pět let od svého vzniku v trezoru a premiéru měl až v roce 1972. Současného diváka může tato filmová balada zaujmout originálním výtvarným ztvárněním, které esteticky navazuje na naivní malířství, ale také prvky neorealistického pozorování. Jitka Rohanová LFŠ 2015