Ghostland

Tak ještě než se začnu rozepisovat, dokud to mám „v čerstvé mysli“, musím vyseknout hlubokou poklonu maskérům. Tedy, co ti dovedou. Se scénářem to už bude trošku slabší, ale o tom později. To, že Francouzi umějí tento žánr dokonale zpracovat dokázali už Bustillo a Maury filmem z roku 2007 " À l'intérieu", nebo o rok později pan Laugier filmem "Martyrs". Toto je jejich o dost slabší bratříček. Ano, gore scény abyste pohledali. Ale náboj to bezesporu má. Místy až neobyčejný. A herci to jen umocňují. Ti se také hodně „vytáhli“, a ne jako někdo. Ano, tu se dostávám ke scénáři, bolesti to moderních, nebo lépe řečeno nových filmů. Asi se všichni rozhodli nevyprávět příběh normálně, tedy v posloupnosti, ale na přeskáčku se spoustou „flasbacků“, které děj zdržují a zamotávají. Nejinak je tomu zde, a musím přiznat, že jsem se orientoval dost těžce. Jako vždy za to strhávám body. Bohužel je musím strhnout také za místy statický děj, a také proto, že jsem to nedal najednou, ale na dvakrát. Takže mé resumé je zatím na sedmdesáti procentech, ale až se mrknu podruhé, zcela jistě dojde k úpravě.

Ghostland mě obsahově minul a upřímně dvakrát nebavil, ale GORE slušný, taktéž občasné lekačky a vizuál, takže někde na půlce cesty - 50%.

Příběh zpočátku sleduje matku a její dvě dcery stěhující se do domu, který zdědila. Netrvá dlouho a jsou v něm přepadení podivnými existencemi vezoucí se v cukrářském autě, který už viděli při cestě sem. Drsná scéna boje matky o život svých dcer až vyráží dech. O šestnáct let později se obě dcery setkávají v onom domě, kde se začnou dít věci vskutku podivné. Šílenostem není stále ještě dost a tak se v kinech objevila další ponurá, temná a velice depresivní podívaná na poli dramatu, thrilleru a hororu nemající zábrany naprosto v ničem. Záhadné postavy přinášející doslova teror vyvolávají strach, nedůvěru a zoufalství. Nic není takové jak vypadá a vše je jen klam i souvislost s očekáváním. Režisér a autor scénáře v jedné osobě si vizuálně s divákem pohrává tak, aby i u něj probudil přesvědčení absurdity šílenství a hrůzy. A to se mu povedlo výtečně, neboť kdo se v tom ztratí a neví která zrovna bije, je na tom úplně stejně jako ta děvčata, která to na rozdíl od diváka pociťuje i silně psychicky, duševně a hlavně fyzicky. Ono psychologické pojetí spojené s určitým mystériem může být skutečně pro někoho velmi těžkým artiklem, ale tak už to u takových filmů prostě bývá. Snímek se tak vlivem svého uchopení příběhu stává pochopitelným jen pro někoho. Když se však do toho divák svojí vůlí zaboří a nic mu neujde, vyplyne mu poměrně zajímavý příběh, který však v žádném případě není pro citlivé osoby.

mnohonásobně vrstvený příběh, bohužel začínající odkudsi od prostředku, což může diváka zmást i zklamat, protože si může připadat jako skladatel mozaiky, kterou někdo zlomyslně rozkopal po celém starém domě. Myslím že největší fintou, ale zároveň bodem který konečně dá mozaice smysl, je závěrečná rozmluva s matkou a pak následná sekvence s policií. A výsledkem (podle mě) vůbec není hepáč, milé děti. Nicméně, kdyby to bylo méně složité, nezlobil bych se.