Soumrak bohů

Píše se rok 1933. Rodina von Essenbecků se schází k oslavě narozenin jednoho ze svých členů. K moci se nezadržitelně dere Hitlerova NSDAP a je třeba reagovat na novou dějinnou situaci. Všichni členové rodiny touží po moci a první vražda na sebe nenechá dlouho čekat. Nakonec už onen pomyslný zvrácený kolotoč nejde zastavit a soumrak lidské civilizace se zdá být nevyhnutelný. Tak jako u většiny předchozích snímků Luchina Viscontiho musíme hledat kořeny Soumraku bohů, prvního filmu z tzv. Viscontiho německé trilogie, v klasické literatuře. Rodina ocelářských velkoprůmyslníků von Essenbeck na první pohled nemůže nepřipomenout Mannovy Buddenbrookovy, ačkoliv jejich úpadek je interpretován v kontextu doby, do níž je příběh situován. Visconti navíc sám přiznal, že se kromě toho při psaní postav opět inspiroval i svým vlastním rodinným zázemím. Von Essenbeckovi se ale nezadržitelně řítí do pekel především kvůli tomu, že nedokážou tak jako Shakespearův Macbeth odolat vábivému pokušení moci. Visconti svůj záměr vysvětloval takto: „Chtěl jsem ukázat hranice, za nimiž se Sodoma a Gomora obracejí v popel. Nestaral jsem se o realismus, spíše jsem měl na mysli alžbětinské tragédie, jejichž hrdinové se dopouštěli zločinu - a v naprostém odevzdání se zlu dospívali k určité neblahé velikosti." To vše se Viscontimu podařilo, navíc ve strhující paralele s neúprosným tokem dějin. Právě politická atmosféra doby je zjevně hlavním faktorem, který dovedl Essenbeckovy až k nelidským zločinům. Právě oni a jim podobní svým přitakáním novým pořádkům po smrti Výmarské republiky umožnili bezproblémové zrození Hitlerovy třetí říše jako zdánlivě právního státu, ačkoliv v Berlíně hořel Říšský sněm a v ulicích umírali lidé, ať už ti nevinní, nebo ti slabší z členů nové vládnoucí vrstvy perverzních kriminálníků. Visconti opět dokázal zdánlivě nemožné. Nevratný úpadek moderní západní civilizace přibližuje za pomoci shakespearovských charakterů, které v dekadentně-kabaretní stylizaci rozehrají takové představení lidské bestiality, že na něj prostě nelze zapomenout. Alespoň doufejme. Aleš Říman Letní filmová škola Uherské Hradiště 2016