Ad Astra

Tak v první části to byl dobrý guláš. Když chtěli točit takovou tu psycho studii, tak tam neměli vrážet scénu jako z kovbojky. No, dějově to byla fakt děsná blbina. Ale za těch pár dobrých efektů tu dvacku dám. Mimochodem, nejsem fyzik, ale nebylo tam pár drobných kopanců? Nemluvě o vzdálenostech? Snímek měl dobře našlápnuto, ale nic z toho.

Filozofická, technicky velmi zdařilá sci-fi, s minimem akce, která, když už je, tak stojí za to. Bohužel forma zvítězila nad obsahem a já si uvědomila, že taková Gravitace se mi líbila daleko víc. Kdyby se v Ad Astra neletělo ke hvězdám, zbylo by jen rodinné drama typu:"Jak se ti rodiče na mě podepsali."

Každý fanoušek žánru sci-fi si jistojistě vybaví námět snímku '2001: Vesmírná odysea' (1968). Vizuálně dokonalý filozofický spektákl vyzdvihující širšímu vědomí otázku nekonečna. Nyní tu máme něco podobného. 'Ad Astra' sice svým vizuálním stylem už neoslní, ale myšlenka je daná a kupodivu ne každý divák se nad tím pozastaví. Žijeme v době, kdy je na vzestupu robotizace a s tím i spojená tzv. umělá inteligence, se kterou se potkáváme takřka snad už všude. Tato technická odvětí zkrátka dokáže samostatně existovat bez zásahu člověka. A právě v tom je jádro problému. Má existence živého tvora vůbec nějaký smysl? Z jakého důvodu jsme? A co naše existence vlastně znamená pro nekonečný vesmír? Tyto a spousta dalších otázek je hlavní devizou, na které se tento příběh snaží najít odpovědi. Srovnání s klasickou Vesmírnou odyseou je zcela na místě. V obojích případech se jedná o sci-fi, u kterého se setsakramentsky musí přemýšlet, aby vůbec došlo k pochopení dané problematiky. Tohle není žádná popcornová zábava, to je prostě filozofie. Tempo vyprávění je tedy záměrně pomalé a je to ku prospěchu věci, právě z důvodu postupného diváckého zachytávání daných myšlenek. A protože se napříč spektry polemizuje o životě, není od věci, že se připomíná i otázka zásadní. Jsme ve vesmíru sami? Snímek není katastrofický ani idylický. Je realistický. Do středu hlubokého tajemství při hledání zapomenutého i uzurpovaného lidstva je dějově uvržen syn s otcem v osamění někde ve vesmíru. A byl to dobrý tah na branku. Co lépe by vystihovalo dané myšlenky v kontrastu mládí se stářím. A je také dobře, že se nezopakovaly dechberoucí vesmírné záběry na kosmické plavidlo za hudby symfonie, dle zmíněné Vesmírné odysey. Zlé jazyky by měly hořkost v puse z domněnky, že by se jednalo o obyčejnou vykrádačku.

Přesně ten tip snímku, kde jedni ho budou nadšeně vítat a druhý hanit. A i přesto že sem byl celkem zklamaný, tak ho nebudu hanit, ale dám mu průměr, který si určitě zaslouží. Co mi vadilo bylo, že na závěru jste na tom stejně, jako na začátku. Co mi nevadilo, bylo psychologický rozložení Pitta, které mohlo jít ostatním na nervy, protože chtějí děj, ne co si zrovna myslí ala „pěkně se v tom pošťourat“…