Skleněný pokoj

Pokud někdo čeká hodně Rodena a Hofmanna, tak se moc nedočká. Ale stejně nerozumím dost nízkýmu hodnocení tady. Ten film má docela slušný kvality, zvláště co se kamery týče. Za sebe teda musím dodat, že tyhle příběhy přes několik dekád s bezútěšnou likvidací lidských osudů mě poslední dobou psychicky vyčerpávají, ale jako promo vily Tugendhat je to cajk. Já jsem v tom baráku byl třikrát, běžte se tam taky podívat.

Snímek režiséra Juliuse Ševčíka je svým námětem a hlavně zpracováním v české filmu doslova jako zjevení. Je vidět, že pokud je k dispozici patřičný rozpočet, je šance vzniku skutečně honosného filmového díla. To se bohužel neobejde bez koprodukce, ale má to i jiné pozitivum. Alespoň někde se v herecké profesi neobjevují stále stejné tváře, což film, který byl navíc natočen v angličtině, posiluje ještě více. Snímek je natočen na základě stejnojmenného románu britského autora Simona Mawera inspirovaného skutečným osudem Vily Tugendhat stojící v Brně, který na pozadí příběhu majitelů vily zrcadlí tragédii celého českého národa. Dějově se sice jedná o čistou fabulaci, neboť je v něm vila přejmenována na Vilu Landauer, a to se také týká i samotného příběhu, avšak svým melodramatickým kouzlem a touhou o ctižádost přesto umí okouzlit. Román je dějově a osudy postav skutečně skvostný a tak do přenesení do filmového scénáře ne zrovna jednoduchý. Avšak stalo se a tak těžko říct, jestli něco bylo vynecháno už scénáristou, či zapracovali střihačské nůžky. Některá dějová odvětví totiž vyznívají dosti zkratkovitě a ve svém vývoji ne zrovna logicky. Vytváří to pocit, že v nich ještě něco chybí. Zkrátka a dobře, jakoby se jednalo o sestřih televizního seriálu. Snaha o jedinečné dílo je však znatelná, což se zase musí nechat. Atmosféra je taková, jaká má být, jen určitý emoční druh přicházejícího nebezpečí poněkud vázne. V těchto scénách je té romantizující atmosféry spíše na škodu. Každopádně se Julius Ševčík pokusil o něco, na co si nikdo jiný doposud netroufnul a tak si alespoň v tomto zaslouží úctu. Jak se říká, chybami se člověk učí, tak příště to snad bude zase o něco lepší.

Ač původem z Brna, strohá vila Tugendhat mi k srdci nikdy nepřirostla. Zažila jsem ji už jako OUNZ, kam jsem vodila sestru na rehabilitaci. Maminka vzpomíná na školu rytmiky paní Hladké... Příběh filmový je sice vymyšlený, ale v podstatě se drží reality. Hezky zpracováno, zajímavé lesbické téma. Možná trochu zaráží slabá akce, žádné násilí, v podstatě se všichni chovají slušně. A to moc věrohodně nevyznívá, na tu dobu...

Pár hezkých obrázků a vypreparovaná kostra knižního příběhu. Kdybych neznal knihu a neobdivoval vilu Tugendhat jako takovou, hodnotil bych film daleko níž (za hrozný scénář, žádnou dramaturgii a otřesnou režii) - škoda promarněné šance.