Stíny a mlha

Film zaujme především černobílým, nebo spíše mlhavě šedivým širokoúhlým formátem. Celý film nás provází pochmurná mlha, v níž se plíží škrtič a kde řádí znepřátelené frakce domobrany, stejně nebezpečné a stejně nahodile si vybírající své oběti jako sám vrah. Dlouhé stíny na zdech města straší obyvatele, a to je přesně ten čas k vážnému i humornému zamyšlení nad podstatou života.

Mám filmy Woody Allena rád, ale najde se jich pár, které se mi zas až tak moc nelíbí nebo mě prostě nijak nezaujmou. Tenhle patří, bohužel, mezi ně. Je zde znát až příliš velká snaha po experimentu a přitom tu schází onen typický allenovský humor. Zůstal jen neurotický loser, kterého tradičně ztvárnil sám režisér, jenže tentokrát to prostě nějak nefunguje.

Stíny a mlha nepatří k nejoslavovanějším Allenovým snímkům, ale k mým nejoblíbenějším určitě, protože mě jednoduše baví. Třeba už tou spoustou odkazů na Allenovy nejen filmařské vzory. Jako laikovi mi asi leccos uniklo, ale kromě jasně kafkovské zápletky rozpoznávám Orsona Wellese, film noir, Hitchcocka nebo Bergmana. Větší pozornost než obvykle věnuje režisér výtvarné stylizaci jejíž jádro už je vyjádřené v názvu. Tradiční allenovská slovní komika ("Co když zrovna polykáte meč a dostanete škytavku?") si nijak nepřekáží s vážnějšími tóny, filozofické rozpravy na půdě vykřičeného domu nepůsobí křečovitě a nebrzdí celkově odlehčený tok děje. Allenova ústřední postavička sice pobůhvíkolikáté variuje svoje předchůdce, ale neztrácí vtip a je tentokrát zasazená do opravdu atraktivního, nevšedního prostředí. Dobrá práce.