Stůj, nebo se netrefím

Situační komedie debutujícího Jiřího Chlumského Stůj, nebo se netrefím těží z vděčného schématu převlekových záměn. Odehrává se v dubnu roku 1945, tedy na sklonku okupace. Je v české kinematografii po groteskní komedii z roku 1947 Nikdo nic neví ao okupačni veselohře Velký případ (194ó), která mj. také těží z motivu záměny, teprve třetí svého druhu; spojovat komediální žánr s tragickými válečnými časy bylo dlouhou dobu přinejmenším "nevhodné". Autoři se netají svou inspirací obdobnými francouzskými komediemi, jež bývaly velmi oblíbené. - Strojvůdce Eda a topič Karel utečou z muničního vlaku. V lese však narazí na jiné' uprchlíky: německé vojáky Helmuta a Klause. Musejí si s nimi vyměnit šaty. Tak se spustí lavina divokých zápletek, v nichž kromě nich zaměňují své' role i český kominík, sestřelený americký černošský pilot a hamižný německý důstojník. Všem jde o to, zachránit si před blížícím se koncem války život. V cestě jim však stojí dva zažraní nacisté: velitel kolony obrněných transportérů a velitel muničního vlaku. - Scenáristé Jiří Šebánek a Miloň Čepelka (mj. spolutvůrci mýtu Járy Cimrmana) napsali svůj příběh již v roce 1979. Dočkali se realizace až nyní, zásluhou České televize. Časový odstup je však na látce patrný. Zjevnou snahou všech zúčastněných bylo natočit " milý český zábavný film" bez zvláštních ambicí, ale také bez podbízení se divákům. Příběh se odehrává v malebné krajině o neméně malebných reálech malého městečka a zámku. Zápletek i hrdinů je však příliš mnoho, a proto se děj zbytečně rozbíhá do šířky. Některé figurky a vedlejší motivy se zdají být nadbytečné. Filmové' vyprávění se odvíjí s inscenační rutinou a opírá se především o velmi dobré herecké obsazení. Autor/Zdroj: /Filmový přehled Josef Abrhám, Radek Holub, Jiří Bartoška a Ivana Chýlková prožívají na sklonku války proklatě perné odpoledne. STŮJ, NEBO SE NETREFÍM (Pokud se divíte, proč na této stránce nejsou fotografie, klikněte sem.) Píše se duben roku 1945 a malebná krajina v okolí obce Kopysky budí dojem ospalé pohody, v níž se nemůže nic zvláštního stát. Což je ovšem fatální omyl.... Mašinfíra Eda Brandejs s topičem Karlem mají šichtu za pár a na lokomotivě svého nákladního vlaku si otráveně dávají kafíčko, co chutná po bukvicích. Jejich "náklad", zmožení vojáci wehrmachtu, líně vychutnává klid a na nedalekém zámku kvapně balí kufry oberst von Tittelbach. Vešlo se mu do nich překvapivě mnoho, včetně sbírky paroží, ne už ale půvabná Uršula, které má oberst zřejmě stejně dost jako války. Na střeše zámku spokojeně pracuje kominík Sychrava, u nedalekého železničního přejezdu si vechtr Pecka připravuje kameny pro další partii dámy a k vesnici míří vojenský konvoj pod velením hauptmanna Halbhubbera, od kterého se právě nenápadně odpojil jeden tank. Ke katastru obce se blíží spojenecké letadlo a štamgast místního hostince prorokuje, že se něco semele. Tak to jsou oni - hrdinové příběhu. Starají se o své a nemají nejmenší tušení, že se jejich cesty v příštích hodinách ještě mnohokrát protnou. Že je autoři téhle situační komedie vyšlou na křivolaké cesty plné omylů, převleků a záměn, které způsobí, že v onen dubnový den nebude v celých širých Čechách živějšího místa než právě obec Kopysky a její okolí. Všechno to odstartoval onen černý spojenecký pilot - anebo za to mohly brýle poloslepého německého vojáka, které z legrace sebral Karel Doubek? Ať tak či onak, události se daly do pohybu a jako lavina na sebe nabalovaly další a další pohromy, takže se Eda s Karlem vzápětí ocitnou v uniformách wehrmachtu, kominík Sychrava v posteli krásné Uršuly a oberst Tittelbach zanedlouho skončí jako namol opilý černoch v peřinách Edovy postele ... Pokoušet se o popis dalších dějových peripetií je ovšem zhola zbytečné, neboť situační komedie obecně (a tato zvlášť) bývají poněkud komplikovanější. Její autoři, členové divadla Járy Cimrmana, Jiří Šebánek a Miloň Čepelka napsali scénář už v roce 1979 a v jejich příběhu lze lehce vystopovat okouzlení úspěšnou francouzskou komedií Kam se poděla sedmá rota? (r. Robert Lamoureux, 1973). Tehdejším ideologům její česká varianta ovšem už tak veselá nepřipadala a zvláště motiv amerického letadla, nota bene s černým pilotem, byl pro ně příliš velkým soustem, takže se film dočkal realizace až po dlouhých sedmnácti letech. Nyní už podobně šílené námitky naštěstí nikoho nenapadají a máme-li dnes hodnotit Šebánkův a Čepelkův scénář, pak pouze z hlediska profesionální kvality a žánrové čistoty. A ukazuje se, že černý pilot jeho problémem skutečně není - problém je úplně jinde. Autoři si totiž vymysleli pro svůj příběh celou řadou barvitých postaviček, z nichž dobrá polovina měla velmi slušný komický potenciál, ale místo aby si jednu zvolili jako ústřední a ostatní nechali jednat především ve vztahu k ní, dali jim co do prostoru a významu v podstatě rovné postavení (čímž de facto zlikvidovali zjevně zamýšlenou ústřední roli dvojice Brandejs-Koubek). Situační komedie je poměrně přesně vymezený žánr, jehož pravidla se vyplácí ctít - a existence hrdiny je pravidlem nejzákladnějším. Past dobrých úmyslů, do níž autoři upadli, pak vede k tomu, že Stůj, nebo se netrefím má hrdinů hned několik. Každý z nich má sice zaděláno na vlastní příběh, dohromady ovšem příliš nefungují, tím spíš, že se tvůrci (nepochybně v dobré víře) snažili, aby se tu opravdu každý potkal s každým a svědomitě dbali na to, aby se žádná z figur nevzdálila z divákovy pozornosti na příliš dlouho. Výsledkem je bohužel dosti mechanická mozaika, obdařená tolika zápletkami a podzápletkami, že chvílemi až ztrácí přehlednost. V monotónně řazeném kaleidoskopu, jehož rytmus se v průběhu celého děje příliš nemění, proto pointa celého vyprávění pouze splývá s koncem filmu, neboť tak, jak je snímek koncipován, by mohl pokračovat stejným způsobem donekonečna. Zcela tu selhává dramaturgie, která měla autorům poradit, aby více pozornosti věnovali stavbě, tempu a gradaci příběhu, aby v zájmu přehlednosti eliminovali některé méně podstatné postavy (např. železničář Pecka - byť je v osobě Josefa Somra milou vzpomínkou na Ostře sledované vlaky), aby... Výsledku příliš nepomohla ani konvenční režie debutujícího Jiřího Chlumského - takže stojí-li film za vidění, pak snad pro několik skutečně vtipných situací a dialogů, ale především pro fenomenální herecké obsazení. Jiří Abrhám, Radek Holub, Jiří Bartoška, Ivana Chýlková, Vladimír Brabec, Pavel Kříž, Oldřich Vlach, Jaromír Dulava, Josef Somr, Milan Šteindler, Pavel Landovský (a mohli bychom pokračovat co by papír stačil) tvoří nejhvězdnější tým, jaký tu za poslední léta byl. Navíc všichni hrají své (většinou velmi dobře napsané - ne, to není protimluv) postavy se zjevnou chutí, takže se člověk může jen domýšlet, jak dobrou komedií Stůj, nebo se netrefím mohlo být. Ale není - bohužel. Autor/Zdroj: Hejlíčková Iva/Cinema