Svatba upírů

Upírská komedie Jaroslava Soukupa je dedikována jednomu ze zakladatelů žánru strašidelných příběhů Sheridanovi Le Fanu: to však můžeme brát spíše jako libůstku autorů než jako vymezení cesty, jíž se chtěli ubírat (podobnými neúčelnými odkazy se film jen hemží). Klasický upírský film je jedním z nejkonzervativnějších žánrů a i jeho parodická varianta (např. Ples upírů Romana Polanského, jeden z mála upírských filmů, které se u nás hrály) se řídí poměrně přesnými zákony. Filmu Jaroslava Soukupa nelze upřít inscenační obratnost, jež je ostatně konstantou režisérova "reklamního" filmařského stylu. Problém Svatby upírů však nastal už ve scénáři; autoři se celkem rozumně vzdávají strašidelných prvků, pomíjejí nákladné zvláštní efekty a soustřeďují se na prostinký romantický příběh s komediálními prvky, zasazený do atraktivního prostředí rokokové Prahy (výtvarná kamera Vladimíra Smutného) - Mladý Angličan Richard Bancroft přicestuje do Prahy se svým strýcem, obchodníkem; seznámí se stajemnou Olivií, brzy však zjistí, že šlechtická společnost, v níž se kráska pohybuje, ve dne spí, ale v noci bdí a věnuje se vysávání nevinných obětí. Srdce si však nedá poroučet a tak i přes odpor dívčina "ochránce", upírského hraběte Kronberga mezi mladými lidmi vzklíčí ryzí cit. - Na komedii je v řídkém ději gagů skutečně málo, navíc značně neoriginálních. Upíři porušují většinu ustálených pravidel (např. zločinný hrabě si pochutnává na česneku!) a nastolují jedno nové, pohříchu však značně nelogické ("zrcadlový efekt" - když upíři nejsou vidět v zrcadle, je možné se před nimi mezi zrcadly schovat). Zásadně nevujasněná je pozice tajemné Olivie a samotný mechanismus přeměny člověka v upíra pro závěrečný gag obětují tvůrci i poslední zbytky logiky. Bizarní je i spojení upírského tématu s židovskou Prahou - Soukup opět sází na mladé publikum - vedle osvědčených herců starší generace obsadil do hlavních rolí Rudolfa Hrušínského nejml. A zpěvačku Ivetu Bartošovou. Zdroj: Filmový přehled 10/1993