Proxima

Mám rád Evu Green i filmy o astronautech, ale s "Proximou" přišlo zklamání. Hlavní hrdinka má před sebou vysněný cíl, cestu do vesmíru, což sebou přináší odloučení od malé dcerky. Honí dva zajíce a její psychika se s tím neumí vyrovnat. To je patrné na odcizení dcery až po útěk z karantény na hotel za dcerou, čímž Sarah ohrozí celý projekt připravované expedice. Příběh na mě působil rozvlekle, divák sleduje 90% filmu přípravy na cestu, výcvik kosmonautů, nepříliš vstřícného Američana, milého Rusa, závistivého náhradníka Dána. Drobné neshody střídá obdiv k ženě, která se dovede vyrovnat mužům. Celý pobyt ve výcvikovém středisku je až příliš poklidný, prakticky se nic neděje, všichni jsou na sebe milí. Na druhou stranu v porovnání s "Lucy in the Sky" ještě dobré.

Podobně jako v Lucy In The Sky ani v Proximě nejde vůbec o let do vesmíru. Tentokrát je to komorní příběh matky a dcery a plánovaného odloučení. Eva Green je bohužel v trojúhelníku máma, táta, dcera ta nejméně uvěřitelná a i když je produkce pojatá civilně (čti nízký rozpočet) tak mi tam nesedí. Snad dostane alespoň nějakou cenu na festivalu.

Eva Green je krásná, ale film je vytvořen tak, aby vyhrál na festivalech, čili samé citové vydírání - matka kosmonautka má letět do vesmíru a nedokáže se rozloučit s dcerou a to je hlavní pointa filmu - mezi tím se díváme, jak trénují kosmonauti, pak zase dcera a citové vydírání...načež se matka kosmonautka chová jako někdo, kdo je postižen hraniční poruchou osobnosti - a to má letět do vesmíru - to je zoufalství čumět na takovej hloupej film