Syn bílých hor

"Syn bílých hor". Velehorské filmy měly svou přednost, která jim zajišťovala úspěch u všech lidí, jejíž nejstálejší a největší láskou je příroda. A těch bohudík bylo a je stále mnoho a není tedy na škodu si připomenout slova Jaroslava Vrchlického: "Kdo je dobrý, vždycky žije s přírodou v blahé shodě". Takže: Ty sněžné spousty, ty ledovce třpytící se v tisícerých odlescích v záři slunce nebo pochodní, ty prchavé oblaky, v jejichž parách se ztrácejí a z nich vynořují zase vrcholky hor, je ta nejkrásnější dekorace, kterou nenahradí žádná kulisa. Jsou více než jen dekorace, jsou to živoucí bytosti, které svou nevypočitatelnou živelností zasahují do osudů lidí. A lidé dovedou vychutnat jejich mlčenlivou vážnost, ponurou tajemnost i světlou radost. Takové lyžařské závody, jaké bylo lze vidět ve filmu "Syn bílých hor", strhnou diváka víc a samozřejměji, než smyšlené dramatické zauzlení děje. Snad do té doby se nepodařilo v žádném filmu zachytit onu obrazovou rozmanitost, jíž může poskytnout ve svých různých obměnách na sněžných plochách a srázech lyžařský závod. Ovšem, v popředí závodu, ale i celého dramatu byl Luis Trenker, tento nepřekonatelný horolezec a lyžař, se svým obličejem opáleným sluncem v nejčistším vzduchu. Herecky dobrý, se smyslem pro humor. Neboť v tento vyúsťuje děj, který má náběh k dramatičnosti a bylo zřejmé, že vyvrcholí v tragedii. Film byl mluvený, ale se zásadou: "Moc řečí škodí". Pár slov, právě tolik stačí, aby se příběh popohnal kupředu. Hudební podbarvení, zejména ve scénách sněhové vichřice, pátrání po zmizelém z lyžařských závodů bylo originální svou přiléhavostí.