Šilhavé štěstí

Ačkoliv polská kultura je známá hlavně svými tragickými hrdinskými příběhy, některá díla se dokázala dívat na vážné věci, jako jsou politika, hrdinství či válka, satiricky a groteskně a hlavního hrdinu udělat z hloupého oportunisty s malými cíli. Přesně takový je Jan Pisczczyk ve skvělém podání Bogumiła Kobiely, syn dámského krejčího, který chtěl být celý život oblíbený u kamarádů, šéfů a žen. Kdykoliv se mu to ale alespoň trochu povedlo, jeho štěstí se brzy otočilo a vyslalo ho vstříc další hořké, tragikomické anabázi. Osud Piszczyka, který vypráví on sám v mnoha flashbacích, zahrnuje dobu od 30. do 50. let. Jan tedy zažije politické bouře, pogrom, zajetí, nucené nasazení, otře se o varšavský odboj a vykvete v servilního sluhu komunistické státní byrokracie. Vším prochází s bezradností smolařského ignoranta zaslepeného představou vlastního úspěchu, který si čas od času přikrášlí svá dobrodružství a zásluhy a občas někoho pomluví. Na demonstraci pro jistotu křičí protichůdná hesla, do německého zajetí se dostane omylem, z továrny na výrobu bomb ho vyhodí pro neschopnost. Okolí ho vždy považuje mylně za někoho jiného - Žida, antisemitu, kolaboranta, odbojáře, záškodníka… Jeho životní úděl předurčí úvodní historka z dětství, vtipně odehraná ve stylu němé grotesky. Vypointovaný scénář o muži, který chtěl jít vždy s hlavním proudem, ale ani tak se neměl vždy dobře, napsal podle vlastního románu Šest vtělení Jana Piszczieka Jerzy Stefan Stawiński. Režisér Andrzej Munk ho natočil nedlouho poté, co v tragikomedii Eroica odhalil faleš národní stereotypů a symbolů. Jako asistent režie se natáčení účastnil začínající Roman Polanski. Šilhavé štěstí se stalo posledním filmem, který Munk dokončil před svou osudnou autonehodou. Roztočené drama o dozorkyni SS v Osvětimi Pasažérka (Pasażerka, 1963) dorazilo do kin v neúplné podobě dva roky po jeho smrti. Iva Přivřelová Letní filmová škola Uherské Hradiště 2016