Delirium tremens

Balkánské filmy si většinou neberou žádné servítky, s divákem se nijak nemazlí, jsou drsné a syrové. Delirium tremens srbského filmového kmeta Gorana Markoviče (ročník 1946) sice všechny tyto charakteristiky splňuje, avšak navíc k tomu přináší jemnou filmovou poetiku a spoustu emočních situací, které mohou přejít až k dojetí a občas i slzám. To je u balkánských filmů skoro ojedinělé. A navíc kromě dramatu je to i komedie, která místy vyvolává opravdu upřímný divácký smích. Populární herec Dagi je víc než vytížený - hraje 40 divadelních představení měsíčně, natáčí filmy, televizní seriály, účinkuje v estrádách. Kromě toho má rodinu, milenku a docela dost společenských oslav a večírků. Aby tohle šílené tempo zvládl, pije. Hraje opilý - sice stále úspěšně, když není večírek zajde aspoň do baru a domů se vrací totálně namol. Alkohol nad ním postupně přebírá moc a slavný herec končí v léčebně. Tady dochází k nejhumornějším a také k nejemotivnějším scénám, kdy Dagi je úplně mimo a domnívá se, že jeho pacienti jsou studenti herectví a snaží se je vyučovat. Děj graduje s příchodem specialistky Lízy, která v této léčebně aplikuje psychiatrickou metodu psychodramatu, kdy se pacienti snaží vžít do rolí kolegů, ale i imaginárních postav jako Podpora, Naděje či Herectví. Díky této metodě doznávají léčebných pokroků nejen pacienti, ale možná i diváci v kině.