Šťastnou cestu

Ve 30. a 40. letech bylo obvyklé, že filmy vznikaly v řádech týdnů, někdy dokonce i dnů. Filmu Šťastnou cestu věnoval Otakar Vávra velkou pozornost, vznikal od dubna 1943 a premiéru měl až o vánocích téhož roku. Značně rozdílné osudy prodavaček velkého obchodního domu se Vávrovi podařilo zachytit se zdařilým vykreslením psychologie jednotlivých postav. Čili žádné povrchní dílko. Všechny slavné herečky zde představovaly typy známé i z jiných filmů - obětavá a po klidném životě toužící Milena (Hana Vítová), zasněná a trochu ztřešněná Fanynka (Nataša Gollová), předčasně zestárlá a osudem zklamaná Anna (Jiřina Štěpničková) a mondénní dáma Helena (Adina Mandlová). Výkon Adiny Mandlové označila soudobá kritika za strhující.

Můj oblíbený film, kde Mandlová ukázala,že je dobrou herečkou,v dramatické poloze. V Bílé labuti je velký zájem o mladé,hezké prodavačky a každá má nějaký problém, který každá řeší jiným způsobem. Jedna svatbou, druhá jde k filmu a další třeba skokem z okna...

Myslel jsem, že půjde spíše o komedii. No nevadí, stalo se. Nelituji času, nebylo to špatné, ale zcela jistě to znovu vidět nemusím. Zpočátku mi lezla na nervy hudba, která hrála v jednom kuse. To podle mne být nemuselo. Dále mi vadilo obr množství postav, ve kterých jsem měl už ve čtvrtině filmu značný guláš. Každá postava byla na obrazovce jen chvíli, takže mi žádná nebyla ničím nějak sympatická. Prostě dle mne jde o průměrný snímek slabšího typu.

Jeden z nejlepších Vávrových filmů, který spojil hvězdy tehdejšího filmu a obsadil je mimo jejich škatulky. Z Mandlové vykřesal životní výkon a byť se může zdát, že půjde o komedii, je snímek drama jako vyšité. Plus historické záběry Prahy.